Den 43
Další ráno, další čekání na nádraží – jedeme z Dillí do Agry. Jsem radostí bez sebe, že náš vlak nebyl zrušen a že jsme dokonce dostali místa k sezení. Co víc si přát! Cesta je krátká – jen nějaké 4 hodinky – a celkem příjemně to utíká.
Nedočkavě vystupujem v Agře z vlaku a už po očku koukám po Taj Mahalu. A nic, je 7km odtud. Tuk nás bere do „hotelové čtvrti“ a snaží se nám jako obvykle vnutit nějaký „svůj hotel“. Peťa to jde obhlídnout – vrací se s tím, že v patře jsou pokoje za 500Rs, nahoře za 900Rs s výhledem na Taj Mahal. Takže on už ho viděl!!!! Nic, podle toho, co psali v průvodcích je to dost, jdu do hotelu naproti a nabízí nám to samé za poloviční ceny. Přiznávám, že vzít pokoj za 600Rs (cca 250Kč), kde byla pod oknem pohovka a v okně Taj Mahal v plné kráse, bylo lákavé. Bylo tu na něj vidět dokonce i z hajzlu, tak to už je fakt rozežranost!!! :) Jen si představte, ráno sednete na „trůn“, rozevřete noviny, dvakrát si prdnete a se zívnutím se zadívate kamsi za okraj novin a tam... ...Taj Mahal.
No nic, na střeše je i restaurace, kam chceme jít za chvíli na večeři, takže se spokojujeme s pokojem o patro níž za 300Rs. Zatím naše nejlevnější bydlení v Indii, nikoliv nejhorší. Drápeme se zpátky na střechu a usazujeme se ke stolu. Taj Mahal 200m od nás. To překonává mé nejlepší představy. Úplně zázrakem jsme trefili hotel, odkud je na něj nejlepší výhled. Dáváme si pití, véču, pití, vybíráme fotky z Dillí, pití, nějak se nám odsud nechce... :)
Nedá se nic dělat, je čas vyprat další várku relojes imitacion oblečení, takže se vracím od snového Taj Mahalu ke kýblu a smradlavým fuseklím, Peťula dokončuje výběr fotek. Z venku se line hlasitá hudba – dnes a zítra je v Indii svátek, takže se slaví a především se barví – na syté barvy, převážně růžovou, se malují silnice, lidi, krávy i psi :)

Den 44
Pakujem, dáváme si check-out z hotelu a bágly necháváme na recepci. Čas vyrazit k nejslavnější hrobce světa!!! Nemůžu se dočkat. Cestou mě na ulici stejně jako všechny ostatní malujou malé děti ksicht na růžovo a už stojíme před vstupní branou. „No colored face, please“ zní první požadavek hlídačů. Fuck!!! No, snažím se to otřít vlhčenýma kapesníkama, ale efekt žádný. Nakonec mi vypomáhá pár Indů s vodovodní hadicí :) Peťa se zas dovnitř nemůže dostat s notebookem, prý ho máme nechat v obchodě naproti. To máme teda radost! Chceme ho tam teda nějak nenapádně šoupnout, aniž bychom budili moc pozornosti. Marná snaha! Stádo hlídačů jde s Peťou a všichni na celou ulici vyřvávají „Laptop, laptop!“ a shání prodavače, který by nám ho měl hlídat....
Petr: Spolu s několika dalšími lidmi váhavě mířím ke stánkům, kde nám mají pohlídat věci. Hned tři se přetahují, u koho si je nechám. Vůbec to nevypadá podezřele :-) Naproti jednoho z obchodů sedí na lavičce tři vysmátí a taky obarvení policajti. Jdu k nim. Hned mi mezi sebou dělají místo abych si sedl. Nabídzím jím hroznové víno, které dovnitř taky nesmí a po krátké konverzaci se vyptávám na bezpečnost „úschovny“. Není problém, je to můj bratranec, povídá jeden z policajtů. Takže co už mi zbývá. Sice vím, že ani policajt tu není záruka proti krádeži, ale nakonec notebook končí u prodavače. Konečně, po několikáté kontrole můžeme dovnitř, spolu. Je to paráda, přesně podle představ a možná i hezčí. Taj Mahal před náma, v nejlepším slunku, na nebi ani mráček. Je nádhernej, celej z bílýho mramoru. Kolem krásná zahrada se spoustou jezírek, kytek, stromů, zvířat.
Děláme pár fotek totožných s těmi, co se nachází na předních stranách katalogů cestovních kanceláří a jdeme dovnitř. Do bílého mramoru jsou zasazeny statisíce barevných kamenů a tvoří tak ornamenty popínavých květin, které nemají konce. To musela být práce!!! Uprostřed Taj Mahalu je hrobka paní TajMahalové a vlevo od ní dodatečně přidělána hrobka pana TajMahala, který pro ni tuto jedinečnou stavbu nechal z lásky postavit. Za hrobkou je famózní výhled na řeku hodný tohoto díla.
Sedíme v přilehlém parku a kocháme se. Teda střídavě se kochám a střídavě snažím dostat růžovou barvu z dekoltu. Pokaždé, když se o to znovu pokusím, už je tam nějaký Ind a fotí mě... Začíná to být opruz :( Ozývá se kručení v bříšku. Vyrážíme na oběd – jak jinak, do restaurace na střeše s výhledem na Taj Mahal – už to začíná být otřepané klišé :) Ale chceme si ho ještě trochu užít – večer odjíždíme nočním vlakem směr Varánasí – naše poslední zastávka v Indii před cestou do Nepálu.
Právě jsme dojedli a jen si tu tak na střeše lebedíme. Peťa poslouchá rozhovor tří cestovatelů u vedlejšího stolu. Zrovna rozebírají střední a jižní ameriku a trumfujou se, koho tam víc okradli a víckrát přepadli... Dobrá je historka z Quatemaly, kterou vypráví jeden z nich – jel v jednom směru busem a když vystoupil a podíval se do replica cartier peněženky, kterou měl na těle - pasy, prachy, kreditky – všechno v prdeli. Kuriozni je, že kamarád, který jel na totožné místo za ním z jiného směru tam taktéž vystoupil z busu a při kontrole peněženky zjistil, že je na tom stejně. Dohromady měli 12USD. Tak teď nevím, jak dostanu Peťu do střední ameriky :)
Máme trochu času, takže ho trávíme na internetu pokecem s rodinou, pak malá véča a nádraží. Jsme tu o něco dřív – pro jistotu (vlak v Indii může jet dřív, může jet později nebo nemusí jet taky vůbec. Už jsem se setkala se cestovateli, kteří tvrdili, že jim na nádraží nebyli schopni říct hodinu odjezdu, jen datum, to asi mluví za vše :)) Tvrdneme na nástupišti a sledujeme, jak zpoždění našeho vlaku roste... Nakonec se z toho klubou pěkné dvě hodinky čekání navíc. Skoro jak České Dráhy. Domove, sladký domove :) Dlouhou chvíli si nejdřív krátím počítáním krys v kolejišti před náma, potom počítáním nemluvňat, jež jejich rodiče přenáší přes toto krysí kolejiště, kam má zrovna přijet vlak. Ani u jednoho jsem se nedopočítala...
Je 23:00 a konečně je tu náš vlak – a světe div se, ani není narvaný. Paráda!!! Varánasí volá!!!