Milý deníčku,

když se v 7hodin ráno na odjezdové tabuli vlaků na jaipurském nádraží objevilo číslo našeho vlaku do Dillí a nápis „Cancelled“, myslela jsem, že mě jebne. Ještě 5 min civím na tabuli, ale neee, nic se nezměnilo. Hehe, tak to je sranda. Nebýt v Indii, tak se podivím, jak může být vlak zrušen. Co ale teď???

Přistupujeme k řadě okýnek, kde se řeší jízdenky. Od okýnka číslo 2 mě posílají k okýnku číslo 5, odkud mě posílají k okýnku číslo2. Jdu k okýnku číslo 1, kde mě nejdřív posílají na dvojku, a když se obořím, že odtamtud mě pán neochotně vykopl, tak posléze někam do Booking office na druhé straně nádraží. Odtud mě posílají k okýnku číslo 2. Znova teda „obtěžuji“ pana na dvojce, který mě posílá do Tourist center opět na druhé straně nádraží. Tam mi pan dává jedinou radu – jet autobusem. Jediné, co ho pak ještě zajímá, je to, že jede poprvé se ženou do zahraničí (do Thajska) a jestli mu nedám nějaké rady a neprodám levně dolary... Takže autobusem... 7hodin do Dillí... Prostě smrt...

Bereme tuka, kupujeme někde na ulici od překupníka jízdenky na bus, co jede za chvíli a sedíme v buse. V lehátkovém buse – poprvé v životě. Úleva. Tak jsme si nějak poradili...

Po sedmi hodinách v Dillí: Vylézáme z hotelu na rušnou ulici. Je to tu o moc lepší než jsme čekali. Jsme ve čtvrti levnějších hotelů, úzkých uliček a malých krámků. Mezi ostatními baťůžkaři z celého světa se cítíme konečně dobře. Nikdo na nás neciví, nikdo neopruzuje. Další úleva. Je už celkem pozdě na to něco podnikat a tak si po obědo-večeři  dáváme Tour de Hotels a zjištujeme ceny a kvalitu. Tipujeme tak ubytování na další dny.

Začínám vzdávat naději, že se v Indii někdy vyspím. Tahle země nikdy nespí a my většinou nespíme s ní... Je půl deváté, čas vyrazit na čínskou ambasádu. Dnes musíme zažádat o víza do Číny, aby se do pátku (než odjedeme) stihla vyřídit. Ptáme se místních na otevírací dobu. Jeden říká od 11, druhý od dvou, třetí od půl desáté – podle toho co nám chce zrovna prodat a co se mu hodí. Tak jo, jedeme rovnou ráno. Na čínské ambasádě čekáme do půl jedenácté než se otevře, abychom zjistili, že tady nám víza nevydají. Pán u vchodu nám tvrdí, že musíme do jakési agentury, která turistická víza vyřizuje. To určitě!!! Zas budem platit nějaké agentuře dvojnásobek ceny!!! Nene, my nikam nejdem. Jsme neodbytní a když nás nechtějí pustit dovnitř, požadujeme, aby nám zavolali z ambasády nějakého zaměstnance ven. Po půl hodině dobývání k nám přichází hlídač se samopalem a vysvětluje, že ona agentura, kam nás posílají je externím pracovištěm ambasády. Tak nás naše chronická nědůvěřivost pečlivě pěstovaná s každým setkáním s indickým podvodníkem zase jednou napálila!!! Jedeme do jakéhosi hotelu. Jo, tak tady turistická víza vydávají. Na nástěnce před kanceláří je podrobný komplikovaný popis, co a jak při vyřizování víza udělat. Před námi je 100lidí, ve dvě se zavírá. Proč se mě začíná zmocňovat pocit beznaděje?!?

Vyplňujeme každý jeden formulář, děláme kopie pasů atd. Peťa venku čeká s batohem s foťákem – s elektronikou se dovnitř totiž nesmí. Já čekám vevnitř až přijdu na řadu. Nějaký chlapík na mě pokyvuje, ať jdu první. Že by svitla kapka naděje? Paní na přepážce mi vysvětluje, že musím napsat ještě oficiální dopis adresovaný čínské ambasádě, kde podrobněji popíšu naše zaměstnání, uvedu důvody, proč jedem z Indie, kam chcem všude jet a blablabla 10dalších věcí. Tak ne, kapka naděje zmizela v propasti hluboké jako Grand Canyon. Už se vidím, jak píšu se svou rádoby hovorovou angličtinou oficiální dopis ambasádě. Vzdát to nebo vytrvat? Poslední dny jsme totiž zvažovali, že Čínu vypustíme a strávíme delší čas ve Vietnamu. Nakonec něco na koleně sepisuju a všechno to s dalším štosem papírů odevzdávám. Tak uvidíme, musíte nám držet palce... :)

Odpoledne trávíme v Lodi Garden – v překrásném parku  v samém srdci Dillí. Velmi nás překvapila čistot a vyspělost centra. Poučeni z Jaipuru jsme si park představovali jako ne zrovna relaxační místo, ale tohle byla oáza klidu. A co jsme stihli zaznamenat z dopravních prostředků a map, takových parků je tu plno – máme se na co těšit :)

Ségra, tobě by se tady líbilo!!! Kdyby jsi viděla ta hejna papoušků – jsem ti je vyfotila, tak mi pak písni, co je to za druh :) Hádám, že bys tu dokázala strávit měsíce se síťkou v ruce a snahou některého z nich ulovit :) Mají tak kolem 40cm...

Park ale nebyl útočištěm jen pro ně. Jiných ptáků a zvířátek tu bylo nepočítaně. O jeden strom se dělilo průměrně 10 papoušků, 20 veverek, 6 orlů, 50 dalších ptáků a když stál ten strom za to, tak i jeden sup. Do rozkvetlých zahrad a zelených luk bylo zasazeno i několik kamenných hrobek - malých Tádž Mahalů, jezírek a vodotrysků. No co vám budu povídat, bylo tu tak hezky až jsem na trávníku usnula :)

Za západu slunce přicházíme k India Gate – kamennému oblouku podobnému tomu, co jsme viděli v Bombaji. Tento v Dillí je věnován památce indických vojáků padlých za první světové války, jejichž jména jsou vyryta na stavebních kamenech India Gate. Je jich tam... nooo... mooooc... Když jsme kolem tohoto místa procházeli ráno, nebyla tu noha, teď je to jak na Václaváku. Dávám si cvičně několik fotografií s domorodci a vyplétáme se z davu. Vracíme se na hotel – čas na večeři a postel :)

Přispali jsme si, konečně po několika dnech. Ale v pokoji bez oken se špatně vstává i v deset. Těšíme se na slibovanou ranní teplou vodu a... ...opět nic. Letím dolů na recepci, opět si stěžovat. „Za půl hodiny pane“. Ok, počkáme, přeci jen už dva dny trpíme ve studené sprše a já jsem z toho trochu nachlazený.
Dnes si uděláme pěkný den, zní náš plán.  
Vyrážíme do Mughal Gardens. Před tím ještě oběd, pak po cestě návštěva chrámu zasvěceného nejspíš svastice (obrácený hákový kříž), která je tu snad na všem. Problém je, že ji používají i třeba jako výplň oken a tak z venkovní strany vypadají jako hákové kříže. Lidé tu tyhle symboly mají na všem. Na autech, na domech, my je měli i na polštářích a na ručnících v hotelu.
Pokračujeme kolem dvou obřích stadionů, mezi něž je vměstnaný malý Herbal Park, kde dáváme piknik. Pod každým stromem, za každým sloupkem se tu nenápadně muckají desítky, možná stovky zamilovaných párečků. Když zkouším udělat pěkný foto Lenky a s ní na pozadí i řady tajně se líbajících Indů, hned ke mě jeden vystřelí a docela rozhořčeně žádá, abych ho nefotil. Asi aby doma žena náhodou na internetu neviděla, s kým ji indiánek podvádí :-) (samozřejmě že jen proto, že se tu náklonnost na veřejnosti nedává, kor kdoví, jak přísná pravidla tu panují před svatbou)
Pokračujem „by walk“ (pěšky), což se tu u turistů moc nenosí, soudě podle neustále dotírajících taxikářů. Na chodníku podél cesty má u jednoho ze stromů rozbalený krámek holič-kadeřník-masér. Krámkem myslím vodu v rozprašovači, hřeben, nůžky a břitvu :).  Jelikož už pár dní o sestřihu uvažuju, ze srandy se ho optám na cenu. Nerozumí anglicky, ale co, bude to pár drobných. Usedám na ďiblík u lavičky a jde se na to. Lenka se mi chichtá, já taky, protože to je zase jeden z těch nápadů, na který budem vzpomínat. Chlapík si dává záležet, hádám, že turistu stříhá poprvé. Po pár minutách mám i publikum místních. Po sestřihu bere do ruky břitvu a dolaďuje detaily. Oddechl jsem si, oholit bych se od něho určitě nenechal.. Pak mi na vlasy stříká vodu z rozprašovače a začne mi uštědřovat pěkných pár políčků. Nejdřív zvrchu, pak mě plácá dlaní do čela. Wtf? Směju se a říkám mu ať toho kruci nechá!!!! :) (Lenka: Já myslím, že tím plácáním chtěl Peťovi zakulatit jeho křivou hlavu :)) Teď začíná s „masáží“ rukou, kdy mi s ní začíná všelijak kroutit a mačkat.. už mám dost a končím to podáním ruky. Lence se sestřih líbí, tak to asi stálo za to.
O pár set metrů dál pod dalším stromem potkáváme ševce. Lence povolil sandál, opět :) Necháváme ty nesmrtelné sandály spravit, opět.
U Mughal Gardens jsme těsně před čtvrtou a hned při výstupu z tuk-tuku je nám s úsměvem sděleno, že ve 4 se zavírá. Paráda, to nám ten hajzl řidič taky mohl říct dřív, než nás tam za 40r dovezl. Co už, mě nachlazení docela zmáhá a tak zamíříme zpět na hotel, tentokrát už v rámci úspor a ušetření nervů se smlouváním s taxikáři volíme metro, to by mohlo být i rychlejší a pohodlnější.
Velký omyl. První překvápko bylo zjištění, že vagon, který u nás zastavil byl plný jen ženských. To už známe z vlaků, takže Lenka mi hned zamávala a nastoupila. Já jsem šel automaticky do vedlejšího vagonu, jenže ten byl tak trochu přeplněný a před dveřma stálo ještě asi 30 indů, kteří se snažili dostat dovnitř. Kupodivu se to podařilo jim i mě. Tímto chci poděkovat třem milým pánům, kteří nás tlačili do zad tak dlouho, dokud neměli obě nohy uvnitř všichni. Nadechnout jsem se mohl ale až v další zastávce, kdy horda lidí vystoupila, aby nastoupila ještě větší. Nachvilku jsem zahlídl Lenku, které jsem chtěl dát najevo, že se možná na domluvené stanici ven nedostanu, stejně jako vedle mě stojící, o hlavu menší týpek, který chtěl vystoupit tady. Dveře se totiž pak otvírali na druhé straně než jsem stál. Přichází moje stanice - musím překonat neprostupnou zeď lidí přede mnou. Starší pán stojící vedle mě vykřikne „go now!“. Stojící na jedné noze, na které mi navíc stojí tlouštík přede mnou, se tomu skoro zasměju, přesto tlouštíka zkouším vytlačit. Ani se nehne, zato já začínám vytlačovat sklo na dveřích za mnou. Dědek na mě huláká „go go go!!!“ Vzdávám to... Pak mi dojde, že Lenka má telefon v batohu, který mám já někde za sebou, mapku cesty k hotelu mám taky jen já a nenapadá mě moc možností, jak bychom se pak našli. Vyskakuju na tlouštíka a přes kufr, o který tu marně bojuje jeden vystupující se dostávám do dveří. Jenže to už proti mě míří další stovka nastupujících a vrací mě o metr zpět. S hlasitým „sorry, sorry“ se tlačím mezi ně a světe div se, pár mi jich uhnulo a já se mohl nadechnout. Lenka vystupující z vedlejšího vagonu na mě nechápavě kouká a povídá, že jí byla zima, měli tam moc puštěnou klimatizaci. Já, celý spocený jen kroutím hlavou, že metro tu už zkoušet nemusím
Jsme na cestě z lehké večeře v restauraci kousek od hotelu a už se vidíme v posteli. Je už po setmění a ulice je plná lidí.  Z ničehonic rána do zad. Jako by po mě někdo hodil igellitku plnou něčeho tekutýho. A taky že jo. Půlka zad a batoh mokrý. Koukám kolem sebe ale nikde nikdo podezřelej. Nasraně pokračujem dál a v tom zase, druhá vodní bomba, zase do zad. Otočím se a tam kluk, kterej se pomalu chystá prchnout. Jak jsem nasranej, vystřelím za ním, což vůbec nikdo nečekal, hlavně asi ne on. Po pár kličkách mezi auty a koly se chystá vběhnout do tmavé uličky, ale já ho nějakým zázrakem (asi to byl adrenalin) dobíhám a chytám. Držím ho pod krkem a přirazím ke zdi. Česky na něho chrlím zaklínadla a kdyby mu nebylo sotva 15, tak bych se asi neovládl. Mám publikum, který nevím jak si toto vyloží, takže pospíchám zpět za Lenkou...

Dneska chceme vyrazit na pár zajímavých, ale vzdálenějších míst. Přemýšlíme, zda zvolit levný vlak nebo dražšího tuk-tuka. Nakonec se nám naskýtá vynikající kompromis – taxi, které nás veme na všechna vytipovaná místa výměnou za 200rupií (=80Kč) a návštěvu tří obchodů (už na začátku nám taxikář říká, že nemusíme nic kupovat, jen se tam zdržet po dobu 15min, neb on za to dostává vouchery či provize). Tak jo :)

Nasedáme do auta a pouštíme se do debaty se spolujezdcem řidiče. Mladý 24-letý borec, loni se oženil a dělá řidiče a průvodce. Dává mi nějaký pytlík s čímsi, čemu nerozumím, a že si to mám zkusit dát pod jazyk. Jakovždy, zvědavost přemůže rozum, a pytlík už je tam :) Kurňa co to je?! Chvíli to chutná jako pepermint, pak nějaká směs koření a pak něco neidentifikovatelně hnusnýho. Každopádně potom začínám být nabuzená jako superman. Určitě nějaká místní lidová droga. Už chápu, proč je tak vytlemenej :)

No nic, vylézáme ven, jsme na našem prvním checkpointu – Zoo. Hned na začátku nám učaruje několik bílých tygrů. Nevím, v kolika zoo na světě jsou k vidění, ale hádám, že moc jich není... Peťula je trochu nachcípaný, tak zůstává u jejich výběhu na lavičce, zatímco já obíhám ty okolní – jaguár, gaviál a pak něco černýho s chlupama až na zem velkýho jako bernardýn. Podle popisků se pod těma chlupama má skrývat medvěd – nooo posuďte sami podle fotky, jestli byste to na to tipli. Já měla podezření, jestli nenavlíkli nějakýho Inda do kostýmu yettiho a neposlali ho tam kleknout na čtyři... Vracím se k Peťovi a společně pokračujeme k „ptačímu teritoriu“. To co se nám naskýtá před očima je doslova neuvěřitelné – velké jezero s několika ostrůvky a stromy doslova obalené vodními ptáky všeho druhu – naprosto volně, bez plotů, voliér – hejna pelikánů, čápů, volavek... a taky krákot ze všech stran :) tak toto nás okouzlilo. Rákosím jdeme na břeh jezera a pozorujeme...

Kolem žiraf, stáda antilop a hroší nádrže pokračujeme ke kýženému nosorožčímu výběhu – to je totiž něco, co taky není k vidění všude. Jsme tu a po nosorožcích ani stopa :( Obcházíme další ohradu a vedle nás je v uzavřeném výběhu, k němuž vede cesta s nápisem „No Entry“, nosorožec. Místní tam přesto jdou nakouknout a tak jdeme s nima. Jenže zatímco je tam hlídač pustí, nás žene pryč. Rozčiluju se, že to je to, proč jsme na vstupu platili desetkrát tolik... Nedá nám to a ještě dvakrát se pokoušíme jít taky nakouknout a dvakrát nás hlídač zase žene. Pak na něho zařve nějaký ošetřovatel a ukáže nám, ať jdeme s ním. Huráááá!!! Ošetřovatel nás vede na schůdky k ohradě a láká nosorožce na nějakou travinu. Už je na pár desítek centimetrů od nás a Peťa si ho může podrbat na rohu :) Pak jsme zavedeni dozadu za ohradu do uzavřené kóje, kde nám pán ukazuje tříleté několikatunové nosorožčí „baby“ i s jeho mámou. Mládě je zvědavé a tak jde za mnou :) No už mám oslintanou celou ruku. Mucliky mucliky :) No tak tu ruku si nebudu už nikdy mýt :) Tak to bylo nad naše očekávání. Jsme v euforii.

Zoo v Dillí má oproti těm evropským jednu velkou výhodu – všechny zvířata jsou jakoby nadosah. Spíše bychom to nazvali zooparkem. Je něco jiného dívat se na malého hrocha z dálky a to ještě skrz desetkrát zamřížované oplocení a nebo mu být na metr a půl a vidět jak chrchlá vodu, jak prdí pod vodou nebo jak zkažený má zuby... Prostě to stálo za to!

Taxikem pokračujeme k Lotosovému chrámu. Je to jedna z nejznámějších staveb tady v Dillí a designem připomíná budovu opery v Sydney. Jednotlivé listy „Lotosu“ se tyčí nad uměle vybudovanými bazénky a opravdu tak připomínají lotosový květ na vodní hladině. Nakukujem dovnitř a obcházíme si to dokola. V kombinaci s pečlivě udržovanými okolními zahradami je to skvost!!!

Tak, je čas na první obchod :) Vcházíme dovnitř a neboť prodavač je velmi přesvědčen, že si tu něco koupíme, dává nám na své útraty objednat pití. Sedáme do pohodlného koženého křesla a necháváme si ukazovat indické výrobky. Paráda! Prodavač předvádí povlaky na postel a vyšívané deky, prý z pravého hedvábí a kašmíru. No nevím, jsem už podezřívavá... Musím ale uznat, že pěkných věcí tu bylo nespočet... Peťa se ještě ptá prodavačky v sekci suvenýrů, kolik by chtěla za bronzovou sochu metrovýho slona (tyhle věci totiž zbožňuje)– za 28tis nám ho prý i doručí do ČR :) Samozřejmě nic nekupujeme a o 25min později odcházíme... Taxikář hned vyzvídá, co se nám tam líbilo, aby nám to mohli zase vnucovat v dalším obchodě :)

Další stopover – Hayumanova hrobka. Chceme se jít podívat dovnitř, ale když vidíme zase nadsazené ceny za vstup pro cizince, měníme plán. Paláců, chrámů a hrobek už jsme viděli dost. Je čas poznávat Indii i z jiných stran...

Obchod číslo dvě. Taxikář nám rovnou říká, že tady je draho... Jdeme dovnitř. Majitel, který má pobočku obchodu i v New Yorku, nám ukazuje starodávné dýky, prostě nádhera. Chvíli s námi rozpráví a pak nás pošle kouknout vedle do zlatnictví. Přemýšlíme, že bysme si tu koupili snubní prsteny, ale překvapivě zjišťujeme, že tu se nic takového nevede. Tady mají muž a jeho žena prsteny rozdílné, takže nám nemůže nic ukázat... Nevadí...

Poslední obchod. Rychle skoukáváme klasické suvenýry. Nic vhodného. Co nám přijde zajímavější je mladý sympatický prodavač a tak se raději dáváme do řeči s ním. Diví se nám, že nemáme vlastní dům :) Tak dojde na řeč na rozdílné kultury. Tady bydlí všichni s rodiči (který ten dům maji) a mají rádi celou rodinu pohromadě. Pochází odněkud od nepálských hranic a tak nám vypráví, jak jezdí s kamarády do Nepálu na kole a přitom chlastají pivo :) Hehe, zajímavá představa, jezdit do Nepálu na kole. Celkem mě překvapilo, že Indové nepotřebují při vycestování do Nepálu ani třeba na Srí Lanku pasy... A prý kdybychom šli s ním, nepotřebujeme je taky, je to na jeho zodpovědnost... tak nevím, asi bych si to nelajzla...

Finito, tak máme splněno a „domů“. V restauraci si dáváme večeři, kupujeme na ochutnání další neznámé ovoce, tentokrát spešl malý druh melounu a vracíme se na hotel. Zítra se na poslední dva dny stěhujeme do lepšího, už se těším!!!! :)

 

Ráno se stěhujeme a vyrážíme na čínskou ambasádu. Dnes si máme vyzvednout pasy. Jsem napnutá jak výplet v tenisové raketě, jestli nám ta čínská víza dají. Dost lidí nám tu říkalo, že je to bez šance...Peťula zase čeká venku s „elektronikou“ a já jdu vyřizovat. Být jediná ženská v davu má svou výhodu – je to bez čekání. Deset minut během kterých platím nehorentní sumu (4500rupií za oba) za vyřízení a už listuju pasy aaaaa.... ... jsou tam!!! No tak to je bomba!!! Tak za 15dní letíme do Číny!!! To bylo superrychlý.

Zítra jsme chtěli jít zkusit vyřídit ještě víza do Nepálu, které se vyřizují jen během jednoho dne, ale protože máme ještě dost času, jdem to zkusit už dneska. Tady je to bez problému. Za pět minut vyplňujeme strohý formulář, maník za přepážkou nechce ani kopie pasu, prostě nic, navíc tu není ani noha. Platíme 2400rupií a za 3 hodiny se máme stavit pro pasy s vízem – jako na běžícím pásu :) Fajn.

Tříhodinové pauzy využíváme k návštěvě Mughalských zahrad, kde měli posledně zavřeno. Před vchodem sedí nějaká ženská. Ukazuje mi, že se sandwichem, který do sebe právě soukám, dovnitř nesmím. Nechápu sice proč, ale rychle ho dožvejkávám a jdem znova ke vchodu. Ukazuje, že s batohy tam nesmíme a máme si je nechat v úschovně naproti. Tak to je mi značně proti srsti, protože tam máme notebook, foťáky a mobily (které se dovnitř brát taky nesmějí), prostě věci za 25tis. Hlídačům moc nevěřím, protože hodně lidí bylo okradeno právě jimi. Co nám ale zbývá???!!! Vytahuju z batohu vodu a zbytek házíme do úschovny. Ženská u vstupu mi ukazuje, že s vodou dovnitř taky nesmím. Wtf? Už začínám být pěkně nasraná. Když se ptám proč, jen dokola stupidně opakuje, že je to zakázané. Dopíjíme vodu a konečně je nám dovoleno kolem ní projít. Peťa vstupem pro chlapy, já vstupem pro ženský – tam mě o 20m později čeká další kontrola. Další 3 ženský chcou, ať jim ukážu, co mám v kapsách – jenom papírové kapesníky, celoročně mám rýmu. Prý neexistuje. Nosit dovnitř papírové kapesníky je zakázáno, že bych to odhodila do jejich krásných zahrad!!! Tak teď už opravdu pěním, jsem odhodlaná poslat je tam, kam ani slunce nesvítí a to hodně hluboko!!! Přes plachtu, která mě odděluje od Petra volám, že dovnitř bez papírových kapesníku nejdu, podávám mu je a jeho hlídač ho s nima pustí. Takže i já mám prázdné kapsy a mohu projít kolem dalších tří ženských. Je to absurdní. Mimochodem, Indové prochází bez jakékoliv kontroly, s báglama, s foťákem, zcela volně... Myslím, že u nás se tomu říká diskriminace. Po 200m další kontrola – další baba mi šacuje mou miniledvinku, jestli tam prý přeci jen nemám foťák. Tak asi mám, když jsem prošla už dvěma kontrolama!!! Musím tak ukázat všechny svoje peníze všem potencionálním zlodějům... No comment.

Jsme v zahradě. Herbal garden, bonsai garden (nic moc, bonsaje tu neumí). Pak krásná zahrada s vodotrysky, střiženými stromy a plná květin! Nevybavuju si, že bych někde viděla hezčí. Trávník lepší než na golfovém hřišti. Pak procházíme ještě jednou hezčí – Circle garden – jakýsi amfiteátr – chodník vede po horním okraji a pod námi je několik „poschodí“ květin různých barev. Škoda té absence foťáku :( Kousek za zahradou je i exhibice nových vynálezů pod níž je podepsán indický prezident – mě se nechce, ale Peťa jde nakouknout – byla tam prý šlapací pračka, důchodcovská hůl kombinovaná s deštníkem a zvonkem nebo rozstřikovače na pole uzpůsobené na táhnutí volem... prostě pokrokové věci...

Rychle se vracíme pro věci do úschovny a úzkostlivě kontrolujeme, jestli máme všechno. Obrovská úleva!!! Všechno máme. Vyzvedáváme pasy s nepálským vízem a jedeme na hotel. Dneska máme teplou sprchu, heč! :) a taky wifi, takže po večeři ve střešní restauraci doženeme skluz s nahráváním fotek...

Dopoledne dohráváme fotky a zařizujeme nějaké vlaky, lety, prkotiny. Po obědě bereme cyklorikšu a půl hodiny stojíme v zácpě směrem k mešitě Jama Masjid a Červené pevnosti. Koukáme, jak se tuk-tuky snaží procpat dopředu, aniž by se tam vlezli a plechy se ohýbají a nikomu to nevadí... U Jama Masjid, kterou „postavil“ stejný architekt jako Taj Mahal se rozčilujeme nad vstupným 200rupií na jednoho a nakonec jdeme oba na jednu vstupenku :) Joooo, začínají z nás být pěkný socky, ale když člověk platí dvakrát třikrát denně podobný vstup, pěkně se to prodraží... Procházíme si vnitřek. Peťa je ještě trochu nachcípaný a tak se mu nechce lézt na minaret. Takže na mě čeká dole. Myslím, že to bude stát za to – ten rozhled. Dillí jsem ještě z výšky neviděla a jsem zvědavá jak vypadá. Úzkým točitým schodištěm se šplhám nahoru a stěží se míjímes lidmi, kteří jdou v protisměru. Přede mnou jde nějaký mladý Ind a z půl metru si mě fotí mobilem. Není mi to příjemné a tak si zakrývám obličej. Má tu drzost mi ruku odhodit a ještě sevřít můj obličej, aby si ho natočil k foťáku. Hned se po něm oženu, cajzl jeden!!! Najednou mění plán a místo nahoru se kolem mě chce protáhnout dolů. Když vidím jeho ruku, která mi přitom chce šáhnout na prso, hned ji chytnu a s hlasitým „Dont touch me“ ho nechám protáhnout a pohotově ho kopnu do prdele. To snad není možný, slizák jeden!!! Nahoře dělám pár fotek, ale mám už dost zkaženou náladu a tak spěchám dolů a pryč odsud!!!

Děláme si ještě procházku k Červené pevnosti. To by byl asi hřích být v Dillí a nevidět Červenou pevnost. Koukala jsem na ni už z minaretu a její rozloha je neuvěřitelná – pokrývala celou jednu světovou stranu. Je postavená z červeného pískovce – odtud název. Dovnitř se nám nechce – jen další stavba z mnoha které jsme viděli a které ještě uvidíme...

Spěcháme zpátky na hotel. Cestou neopomeneme dostat další dvě z „vodních bomb“, které tu po turistech hází mladí indičtí fakani, z toho jednu dostávám z celkem velké výšky do hlavy... Miluju Indii!!! Na internetu máme ještě hodně zařizování – já řeším další lístky na vlak, Pěťa víza do Vietnamu, které se dají předkoupit online... V Číně bude internet drahý a navíc hodně cenzurovaný, takže kdoví, jak bychom to zařizovali potom tam... asi dost komplikovaně...

Tímto se loučíme s Dillí, zítra ráno jedeme směr Agra alias Taj Mahal.