Den 30 – Den 32

Je večer.  Dřepíme na bombajském nádraží s dalším milionem lidí a čekáme až přijede náš vlak. Nastupujeme a prakticky hned si jdu lehnout na své prostřední lehátko, Peťa leží pode mnou. Každá hodina spánku dobrá. V Aurangabadu budeme za 8hod – tj. o půl paté ráno a bude se hodit nějaká energie na hledání hotelu...

franck muller replica watches

Z mikrospánku jsme probuzeni o 2 hodiny později. Nastupuje první smečka hlučných Indů a obsazují v našem „kupéčku“ zbylá lehátka. Jeden z nich pouští všechny větráky, ačkoliv tu je celkem zima. Vypínám je. On je zas zapíná. No tak tuhle přetahovačku odnesou moje ledviny... Naproti mě leží Indka s tříletým dítětem. Nad ní její smradlavý manžel. Ostatní moc nevnímám. Dávám si špunty do uší a klapky na oči a snažím se spát.

O hodinu později nastupuje další obrovská banda – ti tu lehátka rozhodně zaplacená nemají. Snaží se za každou cenu nasračkovat k nám a urvat kus našich lehátek. My se rozhodně nedáme!!! Jen v našem kupečku stoji asi 5 Indů navíc. Opírají se o mé lehátko a protože ohleduplnost Indové v krvi rozhodně nemají, pořád do mě drcají, posouvají mi nohy, aby se mohli opřít lépe a řvou mi u ucha. Peťovi si sedá k nohám jeden z nich. Posouvá se čím dál výš a ukrajuje více a více lehátka, aby si mohl pomalu lehnout. Peťa ho odtamtud musí doslova vykopnout...

Někdo se tu posral. Doufám, že je to to dítě... Ježiš, to je fakt nesnesitelný puch. Jeho matka, co ho objímá, hlasitě chrápe. Přestávám se snažit spát, to prostě nepůjde... Kouknu na zem, tam sedí v drobcích 4 Indové schoulení do klubíčka a spí. Konečně trochu klid. Po dvou hodinách ustupuje i ten smrad. Zbývajících pár hodin jen oba ležíme a těšíme se, až budem v Aurangabadu. Konečně.!!! Je půl paté a vystupujeme z Vlaku Zkázy. Obcházíme hotely a v třetím máme štěstí. Konečně postel, čisto a klid!!!

O pět hodin později vstáváme. Na dnešním programu jsou 30km vzdálené jeskynní chrámy Ellora – jeden z největších skalních komplexů na světě. Ty v Bombaji byly jen takovým malým předkrmem. Ellora se skládá z 34skalních chrámů – 12budhistických, 17hinduistických a 5 Jainistických. Je překvapivé, že jsou chrámy rozdílných náboženství takto nekonfliktně vedle sebe. V jednom chrámu mi dokonce průvodce ukazuje hinduistické a budhistické prvky zároveň. O náboženské nesnášenlivosti v Indii vlastně nemůže být vůbec řeč. Nikde jsme se s tím nesetkali. Ba naopak. Potkali jsme i muže, který byl sám Muslim a živil se vyřezáváním dřevěných budhistických chrámků...

Chrámů je tu opravdu víc než by člověka bavilo procházet :) První jsou velkolepé, prohlížíme každý kout a sochu. Z tmavých zákoutí se ozývají pisklavé zvuky. Co to?! O chvíli později se o mě otře prolétající netopýr. Vstávají mi chlupy i tam, kde je nemám. Peťa zkouší vyfotit s bleskem strop. No to jsem možná ani neměla vidět... Je to jeden velký černý kožích s tisícovkou očí...

Procházíme další a další chrámy. Po desátém už děláme jen „hmm“ a jdeme dál, po dvacátém ani nejdeme dovnitř. Každopádně to ale stálo za to!!!

Večer se vracíme na hotel. Není mi moc dobře. Jednoznačně následek průvanu ve vlaku. Diagnostikuju si zánět močáku a nasazuju antibiotika, co jsem si nechala doma u doktora napsat. Ráno je to o chlup lepší, celý den ale radši místo plánovaného aquaparku trávím v posteli. Peťa zatím běhá a zařizuje – potřebujeme na zítřek jízdenky na autobus do Indore (odkud pak máme jízdenky na vlak do Jaipuru – naše další zastávka) a jak se zdá, všechny vhodné dálkové autobusy jsou plné. Nakonec to asi risknem a pojedem klasickýma linkovýma autobusama s přestupem. Snad to stihnem nějak rozumně na ten vlak...

Večer trávíme chvíli na internetu. Za 2x40min nám učtují plné dvě hodiny – zase!!! Už toho máme dost. Někteří neví, kolik peněz by z nás ještě vytáhli!!! Peťa se nekompromisně rozčiluje a čeká, až mu provozovatel vrátí odpovídající část. Ten se cuká, nakonec ale peníze s opovržením hodí na stůl. Peťa je ještě s větším opovržením bere a bez rozloučení odcházíme. Draaamoo!

V restauraci vedle si dáváme výbornou večeři a zase zaplouvám do postele, ať ještě trochu vyležím tu teplotu...

...

Je další den večer, ležím v nemocnici v Indore. Tak teď můžu definitivně říct, že jet celý den v mém stavu autobusem nebyl vůbec dobrý nápad. Poslední 4 hodiny (z těch 12) byly nesnesitelné. Cítila jsem každý výmol na cestě počítala každou minutu. A nejhorší byla ta bezmoc.. Člověk nemůže vystoupit dřív  – nic tu totiž není. Kde bych v pustině hledala doktora??? Není tu taxi, nejsou tu hotely ani restaurace... V autobuse s náma jede i doktor. Když vidí, jak na tom jsem, domlouvá u řidiče autobusu, aby nás vyhodil přímo před nemocnicí...

Prohlížím si místnost, kam mě dovedli. Dvě postele. Bílá barva se loupe z jejich kovových rámů a odkrývá rez. Pod protější postel právě zaběhl brouk. Vlhkost a plíseň vykreslila na zdech mapy. Peťa mi běžel do lékárny pro léky. Odmítla jsem totiž kapačku a injekci proti bolesti. Čert ví, co by mi tu spolu s ní ještě píchli za nemoc...

Ultrazvuk neodhalil krom zmíněného akutního zánětu močáku nic dalšího, takže zaplaťpánbůh. Doktor mi předepisuje léky – čekám nějaká další antibiotika a něco na bolest. Na seznamu je ale nakonec 9 věcí. To myslí vážně???!!! Vybírám si 2 a zbytek odmítám, svých antibiotik mám sebou dost...

Nabízí nám, že můžeme zůstat přes noc. Odmítám. Na hotelu nám bude líp. Peťa všechno zařizuje, Hledá hotel, hází nám bágly do pokoje a objednává na pokoj večeři. Po prášku konečně úleva!!! Teď otázka – jet zítra v 6ráno dál vlakem do Jaipuru nebo zůstat??? Nejsem si jistá, že to dám... Ale jestli nepojedem, propadnou nám pravděpodobně všechny další rezervované jízdenky na vlak a protože vlaky jsou plné na týdny dopředu, do dalšího vlaku se už prostě nedostanem. A jet tohle autobusem, to by byla jasná sebevražda. Takže pojedem...

Nakonec to nebylo vůbec zlé, Best Replica Watches většinu jsem prospala na horním lehátku a konečně jsem si odpočinula...

P: Teď s odstupem Lenka píše, že si odpočinula, nějakým zázrakem zapoměla na tu nechutnou paní, co celou cestu honila chrchláním hleny všude možně, stihla nadělat tolik bordela, co my vyprodukujem za týden, rozesela ho po půlce indie a našem „kupé“ (většina Indů totiž hází bordel na zem nebo z okna, toť standard), strkala si prsty do frňáku až po klouby, pak se s nima drápala v uchu a po ledabylém otření o lehátko s ním krmla sebe a svého dvouletého vnuka. Chrápala jako stokilovej chlap, a taky tak vypadala. Když si „odplivnula“ chrchl z okna, netrefila se a.... No, asi byla příjemnější ta předchozí nepříjemná cesta, kdy se o moje lehátko a o mne opíraly ty tři nebo čtyři Indky, co se k nám nacpali.
S tím jak jsme tu už nějakou dobu, začínám být na některé ty Indické vyčůránky alergický. Tomu pikolíkovi v internetové „kavárně“ jsem měl chuť omlátit monitor, na kterým se mi snažil ukázat falešnou dobu surfování,  o hlavu. Moc k tomu nechybělo :).