Den 26 – Den 29
Bombay byla bombaystická. Nedá se říct, že by to bylo zrovna vhodné místo na dovolenou, dojmy v nás ale zanechala víc než silné. Ani nevím, kde začít... Tak to vemu pěkně od začátku.

Kapitola 1 – noční můra z Elm Street
Po 10hod ve vlaku z Goa se ocitáme na jednom z hlavních nádraží Bombaje. panerai replica watches Je přesně půlnoc. Historická nádražní budova Chatrapaty train station je jednou z hlavních atrakcí jižní Bombaje – my se jí ale moc kochat nestíháme, protože nás z míry vyvádí všudypřítomní lidé ležící špinaví na zemi, kolikrát i s nemluvnětem v náručí, a vztahující ruku pro nějaký ten drobák. Jsme ztahaní po cestě a jediné, po čem toužíme, je nějaký ten hotel a čistá postel. S respektem rychle procházíme kolem další stovky bezdomovců před nádražím k nejbližšímu hotelu. Plno. A co není plné třikrát převyšuje náš rozpočet na ubytování. Bombaj je nejdražším městem Indie. Vůbec z toho tady nemáme dobrý pocit.
Nějaký naháněč nám nabízí levné ubytování 10min chůze od nádraží. Chvíli váháme, pak souhlasíme. Procházíme kolem nádráží někam do temných uliček. Ze stínů se přímo pod našima nohama noří spící Indové, domy vypadají jako z nějaké hororové adventury – šedé, oprýskané, bizardní nepravidelné tvary, každé okno jiné a ověšené starými klimatizacemi, rozvody, odpadky... Je čtvrt na jednu ráno. Batohy jsou těžké, únava nezměrná. Přicházíme ke zmíněnému hotelu. To si snad dělá prdel???!!! Máme za ním jít někam do černé díry do jednoho z oněch strašidelných vysokých domů. Ptám se na světlo. Prý žádné není. Nakonec vcházíme. Za námi vchází další dva Indové a pomalu jdou celou cestu do schodů za námi. Potmě. Pořád se otáčím, jestli nemají v ruce nějaký nůž nebo něco. Hotel je prý až v pátém patře toho strašidelného baráku. Pomalu stoupáme po sto let starých dřevěných schodech a cestou nahoru překračujeme další zubožené spící lidi. Jsme tam. Konečně světlo. Jdeme se podívat na pokoj a při procházení chodbou se kolem nás zavírají jednotlivé dveře pokojů hotelu – stačím zahlídnout kolik lidí tam spí na holých podlahách. Stěny tu jsou  z papundeklu. V žádným případě!!! Odmítáme a rychle se vracíme dolů na ulici. Brrr, tak to teda bylo!!! Ještě teď mi to nahání husí kůži... Půlnoční Cejl u nás v Brně mi teď oproti tomu přijde jako Japonská růžová zahrada klidu a harmonie.
Obcházíme další tři hotely a zjišťujeme, že lidi válící se v hotelech na schodišti, na chodbách a vůbec všude, kde se dá, nejsou žádnou vyjímkou. Hotely kolem nádraží jsou plesnivé, špinavé, se společnou koupelnou a navíc drahé. Zkoušíme ještě poslední tip taxikáře a zastavujeme v tmavé ulici pod sloupy nadzemní dráhy. Vystupujeme z taxíku a ze stínu domů se začíná ozývat šustění a podivné zvuky. Noviny, odpadky a kusy hadrů povalujících se všude kolem nás začínají ožívat a z chodníků a složených pouličních stánků se začínají zvedat tmavé postavy, pomalými kulhavými pohyby na nás míří ze všech stran. S nataženýma rukama, bez nohy, bez zubů.. scéna jako z hororu se zoombie. Tak tímto tu končíme a bereme si taxi více na jih, do čtvrti, kde by mělo být hotelů více a za rozumnější cenu. Je ¾ na jednu a konečně bydlíme. Není to žádná sláva, ale z toho, co jsme dnes viděli jednoznačně nejlepší. Až se vyspíme, pořešíme co dál. Dnes jsme KO.
Vůbec jsme se nevyspali. V jedné ze stěn pokoje bylo totiž zabudované čerpadlo na vodu, které začalo hučet jako ruská letadlová loď pokaždé, když někdo v patře pustil vodu. Navíc byl naproti kuchyňce, kde celou noc vykecávali zaměstnanci hotelu a náležitě chrchlali – chrchlání a potahování hlenů tu letí. Kdo je Ind a chce být „in“, chrchlá. Někteří se do toho opírají tak vášnivě, že nevíme, jestli je to ještě „jenom“ chrchlání nebo už blití.
Zvažujeme co dál. Včera jsme tu usmlouvali slušnou slevu výměnou za to, že zůstaneme celé 3dny, takže se nám nic dalšího hledat nechce...  Volíme kompromis – zkusíme zůstat ve stejném hotelu, ale změnit pokoj. Daří se a další dvě noci už spíme podstatně lépe.

www.switz-watch.me

Kapitola 2 – Hledání bájné Tower of Silence (=Věž ticha)
Ráno, ač ne s velkou dávkou energie, obcházíme zajímavá místa Bombaje. Prvním stopoverem je Gateway of India (Brána do Indie) – kamenný oblouk postavený v bombajském přístavu při příležitosti návštěvy krále George V., pak přilehlý přístav, architektonicky zajímavá stavba hotelu Taj Mahal a Tower, World Trade Center, Chowpatty Beach, Hanging gardens. Chce se mi čůrat. Nikde tu nejsou záchody ani restaurace... A když, tak zavřené. Jako i jinde. Pokud jste prostatici, nejezděte do Indie!!!
Z Hanging gardens pokračujeme k výškovým budovám a hledáme Tower of Silence, která nás zaujala v průvodci. Šlapeme k ní dobrých pár kiláků. Pak se ptáme na cestu. Hlídač nás posílá rovně odkud nás posílají zase zpátky. Děláme anketu a ptáme se několika lidí zároveň. Jinak se k ní snad nedostaneme... Konečně jsme před branou, odkud k ní vede cesta. Hlídač nás tam ale nechce pustit, že jsme prý cizinici, bastard!!! No tak co už... nakonec jsme si nedaleko našli vlastní Tower of Silence – foto zde.
 Velmi milý taxikář, postarší pán, nás veze k Bombajské univerzitě. Cestou nám vykládá, kde co je, tak to máme takovou okružní jízdu i s průvodcem :) Mimojiné nám ukazuje několik stadionů, kde se tu hraje kriket – sport, který tu jako jediný (stejně jako na Srí Lance) opravdu frčí a vyhazuje nás před univerzitou. Hlídač nás nechce pustit do areálu. Začínáme si zvykat. Obcházíme si ji teda aspoň do kola. Míjíme několik dalších hlídačů, kteří mají z pytlů písku postaveny kolem univerzity zákopy a kouká z nich jen samopal. Tomu se říká moderní zabezpečovací systém. Univerzita samotná vypadá z několika úhlů jako bradavický zámek z Harryho Pottera – věžičky, točitá schodiště... Téměř pohádkově krásná stavba.
 Vracíme se ke Gateway of India, kterou máme v podstatě za hotelem, sedáme si tam na schody a dáváme pečené kuře, co nám zbylo od oběda. Romantická večeře při západu slunce nad přístavem (když pominu toho divného člověka, co se mě snažil na lekce jógy a meditace). Vracíme se na hotel a usnout nám nedělá vůbec žádné potíže...

Kapitola 3 – Život ve slumech aneb Milionář z chatrče best replica watches
Brzy ráno nasedáme na vlak a jedeme do severní Bombaje. Nachází se tu jeden z největších bombajských a vlastně i asijských slumů – slum Dharavi. Na ploše 1,7km2 tu žije kolem 1,5milionu lidí. Bombaj sama o sobě má téměř dvakrát tolik obyvatel co ČR a z toho 55% žije právě v chudinských  slumech. Hrůzostrašné. Máme domluveného místního průvodce, který jako jediný si sem troufá dělat prohlídky s turisty.
Slum Dharavi se od těch ostatních ale trochu odlišuje – má obrat a to ne zrovna malý. Oficielně má roční produkci 650mil USD, neoficielně to může být dvakrát až třikrát více. Recykluje se tu odpad, šijí oblečky, pálí keramika a potravinářský průmysl by se tu taky našel. A to vše v téměř nežitelných podmínkách.
Přecházíme most, který odděluje slum od „zbytku světa“. Rázem se ocitáme mezi chudinskými domy improvizované bizarní konstukce. Fascinující, že vůbec takhle můžou držet pohromadě. Něco je zděné, pak dřevo, plechy, igelity... co bylo zrovna k dispozici. Někdy i tři patra nad sebou. Lidé tu ale překvapivě moc nežebrají, jen na nás koukají jako na zjevení, děti nás zdraví anglicky.
Jako první procházíme „recyklační čtvtí“. Malé náklaďáky sem sváží pytle s odpadky z okolní Mumbaje a podle toho to tu taky vypadá - „domky“ jsou jimi zaskládány prakticky po střechy. Hromady odpadu a mezi nimi zavalení lidé. Ručně třídí to, co jiní vyhazují z vlaku nebo na ulici a na co my koukáme s odporem.
Recyklují se hlavně plasty. Vcházíme do malého domku, kde stojí po domácku vyrobená drtička – vytřízené plasty se tu rozemílají na malé kousky, vedle se umývají a suší se na střechách. Na jednu z nich vylézáme a nestačíme se divit. Co střecha, to jiný plast. Na jedné jsou vytřízené kanystry na vodu, na druhé plastové mísy, dole pod námi probírají dvě ženy již vytřízené plastové příbory a kelímky – to vše ne jen podle druhu plastu, ale i podle barvy. Kolika rukama to panebože muselo projít?!
Plast potom putuje do dalších „minitovárniček, kde se drtí a lisuje na pelety, které pak ze slumu vykupují opět továrny, vyrábějící plastové produkty. Je až neuvěřitelné, jak to zde může fungovat za takových podmínek! V místnůstce menší než chodba u nás doma se tísní 8-10 žen a mužů, sedících na podlaze mezi hromadou plastového odpadu, třídí 12 hodin denně za denní plat 100rupií (=40Kč) – tj. 3000rupií měsíčně. Podnájem vedle ve slumu stojí 2000 měsíčně. To si samozřejmě nemohou dovolit, neboť mnozí sem jezdí na 10měsíců v roce, aby si aspoň něco vydělali a zbývající dva měsíce se vrací za svou rodinou do různých částí Indie. A tak spávají na stejném místě jako pracují...
Petr: Po několika stech metrech začíná oblast produkující potraviny. Ve sklepích domů se kouří a linou se z nich zvláštní, ne že by vůně, ale nedá se říct ani smrad. Často jen na betonové zemi, vyjímečně na dřevěných stolech tu lidé holýma rukama připravují těsto na levné indické jídlo. Spolu s námi je na prohlídce slumu i žena z Belgie a ta neváhá a kupuje si nabízené už upečené „krekry“.Já bych tedy nikdy toto do huby nedal. Ale kdo ví, co všechno už jsme tady snědli, nejspíš to někdy nebylo připravovaný v o moc horších podmínkách. Ve vedlejším domku se vyrábí hmota, podobná čokoládě. Nařezaná na bloky tu leží naskládaná na špinavé zemi a nejspíš čeká na transport do další minitovárny, kde se z toho vyrobí pochoutka prodávaná turistům. Zvlášť nechutná byla část slumu, kde se stahovaly a vydělávaly buvolí kůže. Zápach zdechlin, chemikálií a barev byl nepřekonatelný. Zajímavá byla i čtvrť s výrobnami keramiky, kam se přiváží hlína z jiného státu. Ta se vysype do vykopaných jam a holýma rukama se míchá s vodou a pak šup na hrnčířský kruh, rukama a nohama vytočit pár tisíc nádob a opět sušit na střeše, nebo na chodníku.
Procházíme tu už několik hodin a překračujem kanály plné všeho možného i nemožného. Často překračujeme i  děti ne starší než jeden rok, pohozené jen tak na holé zemi, nahaté. V lepším případě omotané nějakou hadrou. Když se dostaneme do obytné části, kde žijí lidé „nastálo“, je to ještě krapet horší. Labyrint uliček úzkých sotva 50cm, kde by nebyl problém se ztratit, tma, vlhko, lidé vměstnaní do miniaturních místností bez nábytku, s jednou „vlhkou“ dírou v rohu místnosti – v takové místnosti spává obvykle 4-5lidí. Na druhou stranu je tu všude elektřina a na 3 hodiny denně i pitná voda. Záchody jsou tu vybudovány společné. Před nimi je smetiště, na něm si hrají děti. Překvapivě je tu ale mateřská a základní škola, kam děti na 3 hodiny denně dochází...
Návštěva slumu v nás zanechala silné dojmy a některé výjevy budeme z hlavy dostávat zvlášť těžko, jestli někdy vůbec. Víme totiž, že toto byl jeden z těch „kultivovanějších“ slumů a myšlenka, že jsou někde daleko horší nedá člověku jen tak spát.
Jsme vyhládlí a tak si dáváme o značný kus dál oběd v restauraci a jdeme skouknout ještě jedno zajímavé místo – Dhobi Ghat známý místním jako Washing place (=prací místo). Jde o místo, kam se sváží prádlo z většiny bombajských prádelen a hotelů, vypere se tu, usuší a vrací se zpátky. Vlastně jde o největší pračku světa.
Už zdálky je cítit vůně mýdla. Uprostřed oblasti je nespočet  jakýchsi kamenných koryt zásobovaných vodou, obklopených primitivními chatrčemi, mezi kterými jsou po celé výšce nataženy prádelní šňůry. Frčí to tu ve velkém, takže co šňůra, to jiný druh prádla – jedna sekce jsou rifle, pak prostěradla, ručníky... Prádlo se nejdříve máčí, pak se na kameni mydlí a pak se s prádlem mlátí do vody tak dlouho, až se z něj špína prostě vymlátí. No hned jsem změnila záměr nechat si v Bombaji vyprat nějaké prádlo :)
Znavení trávíme ještě chvíli na internetu – poslední dny totiž zařizujeme pobyt v Číně – letenky, informace o vlacích, a pár dalších věcí. Hledáme hospodu, kde bychom si dali konečně pivo. Alkohol v Indii není běžně k dostání. Obcházíme asi 10 hospod, ale všechny jsou tu označeny nápisem Pure Veg (což značí čistě vegetariánské). Když se ptám číšníků, jestli čepujou pivo, změní se jejich pohled na mě na silně pohrdavý a opovrženíhodný jako bych byla satan a úhlavní indický nepřítel. Už mám skoro strach se někde zeptat a je ve mě malá dušička. Nakonec nám radí jeden místní a tak se ocitáme před Royal restaurant. Hlídači venku nám šacujou baťoh a pak nás konečně vpustí. Zvenku vypadá budova vzněšeně klidně jako jeden z těch drahých luxusních hotelů, ve vnitř je rambajs a hlava na hlavě. Spousta nakalených mladých Indů. Tak sem se do kutlochu se chodí chlastat!!! Ind vedle mě klopí jednu vodku za druhou, pak už to lije i po zemi – a prý že v Indii se nepije... Dáváme každý jednoho Kingfishera, který tu stojí jako dva obědy a spokojeně se vracíme.  Hurááá do hajan :)
Pozn. Podobně jsme dopadli i s McDonaldem, na který jsme narazili jednou ráno. Zasvítili nám očička radostí, že si dáme konečně hambáče, ale indie a hovězí maso nejdou dohromady. V hamburgeru je místo masa trapně vajíčko :( a dokonce ani hranolky tu nemají. Panebože jsme to vůbec v McDonaldu???!!! :)

Kapitola 4 – Elephanta caves (=Sloní jeskyně)
Poslední den si necháváme ráno pohlídat bágly na recepci a vydáváme se lodí 9km od pobřeží Bombaje na Elephanta Island, kde jsou slavné skalní chrámy. Cesta do kopce ke chrámům je lemovaná množstvím stánků s indickými suvenýry. Pro mě jako shoppoholika je to utrpení. Nemůžu se dívat ani doleva ani doprava, protože bych si musela něco koupit (a to s našimi těžkými bágly nepřipadá v úvahu) a tak čumím do země a modlím se, abysme byli už nahoře.
Elephanta caves jsou tvořeny 4 chrámy, které jsou, jak řekl Peťa, „vyjebané do skály“. Jsou věnovány hinduistickému Shivovi a byly „vyjebány“ mezi lety 450-750 n.l.. Kupujeme vstupenky. Prodavač vstupenek se na nás usmívá a se slovy „Four hundred for me, one hundred for you“ nám vrací stovku zpátky a zbylé 4 kila si šoupne do kapsy. Hlídač nás pak pustí zadem. Tak jo, proč ne.
Procházíme si chrámy a zastavujeme se před třetím z nich, kde dovádějí opice. Jedna mi chce čornout flašku s pitím, tak s ní hned běžím pryč. Peťa zatím krmí jednu z nich TicTacama. Opice si bere TicTac od Peťi naprosto klidně přímo z ruky a půl metru od něj spokojeně cumlá. Prý bude mít krásně svěží dech a její „starej“ bude mít radost :) A protože se TicTacy chytli a Peťa podarovává všechny spravedlivě, neměla svěží dech jen jedna opice a poctivě cumlala celá smečka :)
Opět s velkým utrpením sestupujeme mezi stánky se suvenýry dolů a lodí se vracíme. Tentokrát máme nějakou starou kocábku a cáká to na nás ze všech stran. Utíkám se schovat na záď lodi, ale dostávám dvakrát tak velkou sprchu než ve předu. Ostatní se mým zběsilým výkřikům smějou :) Nakonec vytuhnu ani nevím jak a neřeším to.
Bereme bágly z hotelu a nastupujeme na vlak směr Aurangabad. Můžu nastínit, že nás čeká zatím nejhorší cesta vlakem...