replica rolex

Den 20
Jsme na letišti v Colombu a čekáme na letadlo. Bezpečnostní opatření jsou tu o dost jiná než v Evropě. Pití na palubu můžeme přenést kolich chceme, ovšem zavazadla nám skenujou asi 3x a prohmátávají nás na těle asi 10x. Tolik lidí mi na prsa v jeden den ještě nikdy nešahalo. Srí lanské aerolinie by se dali doporučit osamělým srdcím toužícím po fyzickém kontaktu.

V 11hod už vylézáme do parna na letišti v Indii v Madrásu (=nově Chennai). Odmítáme taxi v podobě rikši za 250Kč a raději hledáme vlakové nádraží. Potřebujeme se dostat k Centrálnímu vlakovému nádraží, odkud zítra odjíždíme do Goa a kde si chceme taky najít na noc nějaký hotýlek. Nádraží je naštěstí celkem blízko – do centra jedeme 16km za 4Kč/oba. Vlak je trochu retro – nemá dveře, jako klimatizace slouží několik desítek větráků přišroubovaných ke stropu a náznak čistoty sem taky nestačil vklouznout. Jinak ale v pohodě. Jeden cestující nám radí, kde vystoupit a dokonce nám ve vlaku sežene místního, který nás pak dovede až k Central train station. Fajn, jedna starost z krku  Hladáme nocleh. Je to otázka 10min. Bydlíme v pěkném hotýlku hned naproti nádraží. Ven raději nekoukáme – okna nám míří přímo na smeťák.

Čas obědvat. replica watches Vedle hotelu je nějaká jídelna. Nakukujeme a už se nás ujímá nějaký zaměstnanec. Posadí nás ke stolu ke dvěma Indům a přinese Business lunch – rýži a 6 mističek s omáčkami a pudingem. Koukáme na Indy. Oni koukají na nás. Smějeme se, jak jí holýma rukama, oni se uculují nám, jak trapně jíme lžičkou.Ticho. Po chvíli padne ze strany Indů jediná otázka v agličtině, kterou znají – odkud jsme. Odpovídám a tím je veškerá konverzace vyčerpaná. Je tu až hříšně levno a tak si dáváme ještě ananasový a pomerančový džus. Mňam.
Na nádraží se ujišťujeme, že naše jízdenky na zítra, co jsme koupili online, jsou platné. Tak, organizační věci zařízeny, přemýšlíme, co podniknout za zbývající půl den v Madrásu. Moc toho tu není, tak není těžké vybrat Kapalíšvarův chrám. Tuk-tuk nás veze přes půl města, takže můžeme nasávat atmosféru.
Je tu smrad, to v první řadě. Zajímavé, že v každé části města jiný :) Zběsilou jízdu mají místní řidiči v krvi stejně jako ti srílanští. Tady je ale ten dopravní chaos ještě umocněný tříproudovou silnicí v každém směru. Jako pasažéři tuk-tuku se stáváme skoro dobrovolnými dárci orgánů.

Jinak jsme čekali větší chudobu a víc lidí. Pravda,na muže ležícího na chodníku obklopeného větším počtem much než u nás kravské lejno, není hezký pohled, ale je spíše vyjímkou. Příbytků tvořených třemi plechy je tu také poskrovnu, převládají vcelku zachovalé domy. Chudinské čtrti jsou možná v jiné části... Madrás je jedním z největších měst Indie.

Jsme u chrámu a je zavřený. Otvírat se bude až za hodinu. Využíváme čas a kupujeme ztracený USB kabel (za těch pár dní jsme totiž stačili už oba, co jsme měli, ztratit), repelenty a pití. Děláme si malou procházku kolem. Naproti nám si jdou prostředkem silnice, která je obklopená stánky se zeleninou, dvě krávy. Chodí cik cak. Od stánku ke stánku a z každého si chtějí něco urvat. Jedna se zamilovala do květáku. Obchodníci si je se svým „Kšššš kšššš“ posílají mezi sebou :) Když jede auto, musí počkat, až se kráva uráčí pohnout. Vítejme v Indii – zemi hinduismu.

Přicházíme akorát na otevření chrámu. Tři chlapi mají co dělat, aby ta velká vrata otevřeli. Lepí se na nás nějaký opruz a chce abychom si boty, co jsme si zuli, šli dát do úschovny vedle – za poplatek. Nechce se nám, ale je neodbytný a nadělá hroznýho kraválu, že tam jinak nesmíme. Peťa tam nakonec šoupne jen svoje a moje schová do batohu. Chrám hraje všemi barvami a je zdobený neuvěřitelným množstvím postav. Detaily jsou propracované. Příjemné, klidné prostředí. Fotit se tu ale nesmí, nebo vlastně může, ale člověk musí mít koupený nějaký lístek na foťák a nesmí v žádném případě fotit Shrivu – hádám, že hlavní bůh, ale čert aby to vzal, který to z toho milionu postav je. Já dělám pár fotek ještě než mi to stačí zatrhnout, takže to máme free. Ve dvoře chrámu je kohoutek s pitnou vodou. Věřící mi podávají kelímek, že si mám napustit. Při představě týdení srajdy raději odmítám a umývám si jen ruce, které mi pak lepí ještě dobré dvě hodiny jako namazané sekunďákem. A co teprv ta nepitná voda?! Procházíme areál, do hlavní chrámu nesmíme – nejsme hinduisti. I tak to ale stálo za to.

Tuk-tuk nás háže na pláž a po pobřeží se pomalu vracíme. Pláže jsou tu široké několik set metrů, písčité a čisté. Dostaveníčko si tu dávají hlavně zamilované páry, které se krčí mezi rybářskými sítěmi, lany, pod loďkami... Míjíme i několik větších skupinek – kluci zvlášť, holky zvlášť :)

Po několika km si bereme opět tuk-tuka a vracíme se k nádraží. Kupujeme večeři a utrmácení jdeme na hotel. Zapínáme televizi a frčí tu indické MTV – jedna píseň o zamilovaném páru za druhou. Po páté písni se stejnou melodií a stejným příběhem přepínáme jinam – Rocky Balboa – hned 3 díly za sebou. Necháváme to hrát – trochu to přehluší ten neutichající věčný randál z ulice – troubení na silnici, troubení ze železnice a troubení lodí z přístavu. Máme tu holt vytroubeno.

Rádi bychom sprchu, ale jaksi teplá neteče, ač by měla. Peťa volá dolů na recepci. Něco huhlají a zavěsí. Koukáme, nevíme. Za chvíli zvonek – pikolík s kýblem vroucí vody.Hehe. Tak jo, proč ne. Hodí nám ho do koupelny, kde je menší kyblík na polívání. Ředíme studenou vodou a oblíváme se jak na křtu. Když jsme asi v půlce, zase zvonek. Pikolík s druhým kýblem. Heh, to je vytrvalost. Posíláme ho pryč, chudáka. Už jsme skoro umytí...

Den 21
Snídáme v kantýně co jsme včera večeřeli. Mají asi 15 jídel, ale názvy všech jsou do angličtiny nepřeložitelné, takže po pěti minutách němého koukání na číšníka, který nám jen dokola opakuje nicneříkající názvy ukazujeme po slepu každý na jedno jídlo. Uff, dá se to jíst... to je úleva!!! Jsou to oboje placky s nějakýma omáčkama dokola. Já mám plněnou cibulí, Peťa bramborem. Celkem chutné.

Odhlašujeme se z hotelu a asi dvě hodiny pochrupkáváme spolu s 2000 dalších Indů v obrovské hale hlavního nádraží. Čekáme na vlak. Konečně přijíždí. Celkem nás vyděsí pohled na třetí vagón soupravy, kam se začne tlačit dav Indů soupeřících o místo na sezení velký asi jako kompletní fanklub Sparty.

O dalších 20 vagonů dál je ten náš. Kontrolujeme seznam jmen právě vyvěšených na vagónu a jsme tam. Nastupujeme a jsme tu zatím sami :) Jsou tu vedle sebe neuzaviratelná „kupéčka“, vždy tři a tři lehátka nad sebou, prostřední je přes den sklopené a sedí se na spodní, zavěšuje se až na noc. Je tu celkem čisto. Naše několikadenní obavy z indických vlaků se tedy zatím nenaplnily. Vybavujeme se mi dvoudenní cesta vlakem do Řecka, kterou jsem absolvovala asi před 10lety s českými drahami a řekla bych, že tady je to i o chlup lepší – víc místa a širší lehátka. Řetězem hned kurtujeme bágly pod sedačky (ve vlacích se hodně krade) a nervózně čekáme, kdo přijde. Doufám, že jich nebude víc jak 200.  Je to jeden sympatický pár středního věku. Taky si poutají kufry a jdou hned spát, to vypadá v pohodě. Půl vagonu zabírá parta študáků jedoucích taktéž do Goa.
Vlak se rozjíždí, jedeme na čas. Okna jsou po celou dobu jízdy otevřená (místní jsou většinou proti zavření). Je tu fičák jak v sušárně na bazénu. A aby to nefičolo jen trapně ze dvou stran, jsou ještě v každém kupéčku u stropu puštěné 3 megaventilátory.  Dělám si culík, abych přes ty vlající vlasy aspoň něco z Indie viděla. Peťa si jde na chvíli lehnout.

Študáky začíná popadat prázdninová nálada a tak mění hraní karet za rozjařené sborové zpívání a bouchání do rytmu do všech částí vlaku včetně záchodového prkýnka (to je jen metafora, neboť žádná záchodová mísa tu není - jen černá dlouhá díra v podlaze). Hlavní zpěvák vybaluje mikrofon napojený na megafon a usídluje se ve vedlejším kupéčku. Nejdřív se vesele pohybuju do rytmu a libuju si, jaká je tu pěkná indická nálada, po hodině mi ten megafon začíná přicházet trochu moc hlučný, po třech hodinách zvažuju, že skočím z vlaku. Po čtvrté hodině jde ten čurák konečně do vedlejšího vagonu!!!

Peťa vzdal pokus usnout hned po první hodině a povídá si s oním indickým párem, který s náma sdílí kupé. Času dost, před námi ještě dalších 20hod jízdy. Jde tak o jeho dosud nejdelší konverzaci v angličtině. Já sedím přes uličku, kde je zatím volno a kde, jak se zdá, fičí tak o dva tajfuny méně.

Petr: Jak už se mi trochu zdálo na SriLance, asiaté opravdu angličtinu válejí docela obstojně. Tento indický pár na první pohled až tak moc nevybočuje z davu vzhledem, nebo chováním, ale už po krátké konverzaci je poznat, že jsou to slušní, milí a vzdělaní lidé. Po klasických seznamovacích tématech typu – odkud jsme a kam jedem, probíráme naše oblíbené sporty a srovnáváme kuchyni našich zemí. Překvapují mne tím, že ví o dřívějším Československu, asi i ví kde Česko leží a že Praha je hlavní město. Já se o Indii nerozpovídám, protože jediné co o ní vím, je to, kde leží. Ind hraje tenis a vybalí na mne nějaké jméno našeho hráče top10 žebříčku – neruzumím mu, opět. Angličtinu se indové učí už od školky a tak trochu tu mají svou vlastní výslovnost některých slov. Oni to vůbec asi budou machři na ty jazyky. Dozvídám se totiž, že těch 28nebo kolik indických států má vlastní jazyky, přičemž některá slova jsou úplně rozdílná. Každý Ind se tak učí vlastní jazyk své země, k tomu klasický Hindi jazyk a k tomu Angličtinu. Když se snažím vyjádřit svůj obdiv a úlevu nad tím, že je to pro lidi jako my velká výhoda, když víme, že skoro všude se zde „domluvíme“, Indka mi s úsměvem povídá, že když například telefonuje s někým z druhého konce země, mluví spolu taky anglicky, protože je to pro ně jednodušší. Kéž by to byl standard ve všech zemích, některé věci by byly jednodušší. Vybavuje se mi zážitek z Thajska, kde jsme zavítali do města, kde turistu viděli jen v televizi a domlouvali jsme se rukama, nohama a obrázkama. Toto nás tu zatím nepotkalo, ale teď míříme směr sever a tam budou věci ve všech směrech trochu „složitější“ :)
Náš rozhovor občas přerušují prodavači, procházející vlakem, s křikem „čajčajčaj“, „kofíkofíkofí“, „chapati chapati“, „ajskríím“ ... Toto nás přivede na téma jídla. Snažím se jim vysvětlit, jak je pro nás jejich strava nepochopitelně jednotvárná. Základ je rýže, k tomu nějaké ty omáčky, co chutnaj pořád stejně. Občas mají nějaké placky (taky z mleté mouky). Stejně jako jinde mi povídají, jak jim rýže chutná a mohou ji jíst třikrát denně. Povídám jim o naší kuchyni. Na pomoc si beru slovník, abych jim mohl popsat naše jídla a suroviny které se u nás pěstují. Když jim povím, že rozmanitost našich jídel je taková, že celkem bez problému můžu i tři týdny mít na oběd pokaždé jiné jídlo, jen se na sebe podívají a s neidentifikovatelným výrazem ve tváři se mě zeptají, co mi v Indii chutná. Vysvětluju jim, že jsme tu teprve druhý den a pořádně ani nevíme co si objedat. Snaží se mi vysvětlit jak se čemu říká, ale je toho na mě moc a nic si nepamatuju. Náš tréning v Indických restauracích v Brně nám moc nedal, rozhodně nás nepřipravil na chutě Indických jídel. Opravdu jsem tu zatím ani zdaleka nejedl nic tak ostrého jako Vindalů v Brně. Na večeři si od chodících prodavačů kupují Indové jídlo a chtějí se se mnou rozdělit – zdvořile odmítám, ale stejně mi utrhnou na ochutnání kousek placky – chapati. Po několika hodinách rozhovoru a krátké pauze na spánek nám další den odpoledne přejí šťastnou cestu a s úsměvem se s námi loučí.

Noc je ve vlaku krátká – zhasínalo se ve dvě a ve čtyři už byli švitořiví Indové zase na nohách. Kde berou tolik energie??? Mě to bylo šumááák – špunty do uší a batoh pod hlavu a spím kdekoliv - pěkných 11 hodin, s malými přestávkami ovšem, kdy mě budily tlakové rány do zdi z vedlejšího kupé a úzkostlivé sny, že nám někdo krade batohy. Ráno kupujeme od procházejících prodavačů omelety a sandwiche a nějaký ten čajčajčaj a cesta příjemně utíká. Nakonec těch 24hod nebylo ani zdaleka tak zlých jako v našich nejčernějších přestavách :)