Adam's Peak & Matale
Den 12
Se smíšenými pocity odpočíváme v jednom z těch levných horších hotelů. Jsme v Matale. Dneska jsme totiž trochu přehodnotili své plány.
Na dnešek jsem toho moc nenaspala. V levném hotelu pod Adam‘s Peakem, kterému od rána v duchu přezdívám Komáří stoka, se toho ani moc naspat nedalo. Do půl jedné ráno jsem poslouchala bzučící árie komárů a střídavě se fackovala na levou a pravou tvář. Myslím, že jsem ale nedostala ani jednoho. Hodinka spánku. Ve dvě hodiny ráno někdo buší na dveře jako tři jezdci z apokalypsy. Zkouším to ignorovat, ale je neodbytný. Peťa má špunty do uší, spí jako mimino. Je to správce hotelu. Chce vědět, jestli jdeme s ostatními na Adam‘s Peak. Nevyspaně na něj nevěřícně vejrám. Říkali jsme snad něco o tom, že půjdeme? Lehám si do postele a komáří koncert začíná nanovo. Ráno mám pěkně červené tváře a napuchlá celá předloktí, Peťa ani jeden štípanec. Život není fér.
Zvažujeme co dál, nachlazení neustupuje. Jdeme na krátkou procházku směrem na zmíněnou horu. Podél cesty je spousta stánků s občerstvením a suvenýry. Kupujeme snídani a koukáme na vrchol. Bolí nás z toho nohy. Míjíme poutníky, kteří se právě z vrcholu vrací. Všichni kulhají, někteří se musí opírat o ostatní. Dostáváme z nich křeč do lýtek J Asi to nebude žádná brnkačka.
Není mi dobře a tak se vracíme do restaurace k hotelu a dáváme si už dnes druhou konvici čaje. Vzhledem k nachlazení se rozhodneme výstup zrušit, pak zase zrušit zrušení výstupu a pak zrušit zrušení zrušení výstupu. Rozhodnost není moje silná stránka.
Dopíjíme čaj a naše malicherné úvahy přerušuje asi 100letá babička, která nese na hlavě minimálně 20kilogramový svazek pórků. S námahou ho před námi sundává a nabízí k prodeji majitelce restaurace. Ta jen s nevrlým obličejem zakroutí hlavou, a tak ho zase svazuje a se stejnou námahou, s jakou ho sundávala, ho zase nandává a pomalým krokem jde dál. Je mi jí líto. Stejně dopadá i muž, který přinese na hlavě pytel rýže. U nás máme život lehký...
Na Adam‘s Peak se nejde, v tom nás utvrdila i zpráva o dvou turistech, co odešli včera a ještě se nevrátili. Není důvod tu tedy zůstávat. Bereme si tuk-tuka a vracíme se do Hattonu. S původní tisícovky rupií se nám podaří usmlouvat jízdné na 400, jsme na sebe patřičně hrdí. Klikatá horskácesta krásně voní čajem – je tu několik sušáren. V Hattonu vybíráme peníze z bankomatu (tentokrát úspěšně J) a přes Kandy jedeme do Matale. Poslední jízda autobusem je utrpením. Je už pozdě, energie není nazbyt a autobus je narvaný, jako je to k vidění jen v Asii. Stojím na jedné noze, a to ještě ne na vlastní, jednou rukou držím batoh, aby nespadl a druhou držím od sebe opilce, který má snahu si na mě lehat. Ne vždy se mi to daří L Když vystoupí, slavím malé vánoce.
V Matale nám ochotně radí místní a tak máme brzy hotel. Sice žádná sláva, ale po té cestě je i studená sprcha vysvobozením. Zítra ráno nás v Matale čeká zahrada koření...
PS: Přejeme všechno nejlepší mamince Dekanovic k 50tinám. Moc mě mrzí, maminko, že se nemůžu té bujaré oslavy zúčastnit. Snad to oslavíte i za mě... Přeju ti všechno nejlepší i do té další padesátky.
PS2: Velmi děkujeme mamince Haluzovic za ušití “spacích kokonů”, do kterých tady uleháme každý den. Velmi užitečná věc.
Den 13
Peťula hned ráno smouvá dohodnutou cenu hotelu na 2/3. Jako důvod uvádí, že jsme tam zabili 5 švábů. Byl sice jen jeden, ale za to pořádný macek. Hned se mi vybavil horor, kdy švábi nalezli někomu ve spánku do pusy a zežrali ho zevnitř. Ráno jsem se musela hodně přemlouvat, abych dala nohu z postele na zem, odkud šváb vylezl.
Jedeme do Spicy garden. Ve městě je průvod. Dnes se tu slaví státní svátek - jako každý úplněk (jde o tzv. dny Poja). Z amplionů zní hudba. V tuk-tuku čekáme, až průvod projde a jen nevěřícně zíráme na jeho členy. Jsou tu ženy nesoucí hořící keramické mísy, za nimi děti s propíchnutými nosy a ústy, pak muž, který před sebou žene jako koně dalšího muže. Jako otěže mu slouží 6 provazů, jež má „kůň“ zapíchnuty háčky přímo v kůži na holých zádech. Sado maso svátek. Všichni jsou v tradičním odění. Na začátku průvodu je asi 6 „alegorických vozů“, jestli se do dá tak nazvat. Jde o náklaďáky zdobené zelení, nad přední kapotu ční z vozu kláda a na ní visí muži, jež jsou zavěšeni rovnou na provazech uchycených háky zapíchnutými přímo v jejich zádech a končetinách. Ostatní je ještě rozhoupávájí. Náš tuk-tuk man tvrdí, že je to nebolí. Ne že by nás přesvědčil. Peťa si všímá, že zavěšení něco čichají a jsou trochu mimo, asi nějaký oblbovák, aby to vydrželi. Všichni míří k místnímu chrámu.
Průvod v nás zanechal asi silnější zážitek než zmiňovaná Spicy garden. I když i tam bylo na co koukat... Spousta rostlin, které bych netipla třeba na koriand, kardamon nebo skořici. Pepř vypadá jak popínavá rostlina u nás doma v obýváku. Průvodce vysvětluje, že všechny 4 druhy pepře pochází z jedné rostliny, jde jen o různé stadium zralosti. Ukazuje nám rostlinu na léčbu křečových žil, vanilku a hřebíček, který roste na stromě. Mezitím nám nějaký pikolík přinese k ochutnání čaj, ze zázvoru – je to humus, ale přikyvujeme, že je delicious, abychom neurazili. Půlka mi naštěstí vyletí z hrnku, když zakopnu o kořen. Průvodce nám ukazuje různé přípravky dělané z místních bylin. Zkouším mast proti svědění komářích štípanců a po prvé po 10dnech nemám tendence se co minutu škrabat. Jsem v sedmém nebi. Dostáváme malou masáž obličeje s omlazujícím krémem a kupujeme zázračný krém na depilaci chloupků, který si Peťa ozkoušel. Tak snad mi z toho nesleze i kůže J
Už jsme tu 10dní a zatím jsme pořádně neviděli žádné památky. Chytáme bus směr Dambula, kde je jeden z nejvýznamější srílanských chrámů.
Best Replica Watches for Sale
Fotky zde.
