Srí Lanka - Hikkaduwa
Den 4
Ležíme vedle sebe v posteli, po studené sprše (protože jiná tu není) a posloucháme borce z vedlejšího pokoje, jak tam plácá už půl hodiny elektrickou plácačkou po komárech. Nejde proud. Majitelka hotelu pohotově přinesla svíčku – asi jsou tu na to zvyklí. Rekapitulujeme dnešní den. Let na Srí Lanku byl podle očekávání – kačastrofa. Řvoucí děcko – už klasika. Temperamentní Indové nám temperamentě ob minutu kopou zezadu do sedaček. Náladu nám zvedají až sendviče, co nám přinese letuška. Přistáváme před čtvrtou ráno. Čtvrtý let za poslední 4 dny, druhá noc v pořadí strávená v letadle. Jsme na umření. Z bankomatu vybíráme 15000 srí lanských šušňů, necháváme si udělat nabídku, na kolik by vyšlo nechat se dopravit do Hikaduwy (náš první checkpoint) nebo alespoň do Colomba soukromníkem. Podle předpokládání moc draho. Venku chytáme bus, který prý jede kamsi, odkud jede něco do Colomba. Nasedáme a hned se jede. Po 10min kdesi ve tmě přesedáme na zmíněný bus. Klučina, který v buse vybírá jízdné co 500m otvírá za jízdy dveře a řve něco jako „olevole olevole“, čímž se pravděpodobně ptá kolemjdoucích, jestli nejedou taky do Colomba. Někteří za jízdy naskakují.
| womens fashion jewelry |
Po hodině a půl se ocitáme někde, co vypadá jako hlavní autobusové nádraží Colomba. Špína, smrad, spousta vychrtlých lidí spících venku na zemi. Kolem mě prochází malý klučina, pohublý jak z koncentráku, který nese na zádech kulatý pytel 3x větší než on sám plný jakýchsi listů. Šok. Zvažujeme, jestli najít hotel poblíž a konečně se vyspat nebo jet dál. Kupujeme pití a rozhodneme se jet dál, protože v hotelu by nás pravděpodobně ubytovali nejdřív po desáté, nebo bychom museli zaplatit plnou cenu za předešlou noc. První autobus, na který narazíme, jede našim směrem. Nasedáme. Peťa ještě rychle vybíhá koupit ven něco k jídlu a další pití. Ačkoliv jsem v autobuse sama, rozjíždí se.
Křičím na řidiče, že nikam jet nemá, že Peťa vystoupil a za chvili se vrátí. Jediné, co anglicky vyleze z řidiče je: Dont, dont. Za jízdy otvírám dveře a hledám Peťu. Naštěstí bus jen přeparkovává. Mám strach, aby nás Peťa našel, a tak vyhlížím z autobusu. Řidič jen furt mele to svoje dont. Naštěstí Peťa za chvíli dobíhá. Uff.
Petr: Kupuju „fantu“ místního původu, a snažím se vybrat z nabídky podivně vypadajícího pečiva něco, čím by se dal zaplácnout hlad. Vidím něco co připomíná rohlík a trčí z toho kousek párku, paráda, dva kousky prosím. Jelikož dva desetiletí chlapci, co tu pracují moc angličtinu nedávají, nastavím ruku se 120ti rupijemi, které mi jeden z nich sbalí a vrátí 5. Pohoda, asi 17 korun. Rychle pospíchám k autobusu a .. ty vole voni už jeli ? kde jsou ? kde jsem já ? ježiš jsem na správným místě ? voběhnu to tu ještě jednou a fakt jsem tam kde stál před 2ma minutama autobus s Lenkou. A co jako teď ? chytá mě trochu šok a tak vyběhnu jedinou cestou co mě napadla a to směrem, kterým autobus stál, po 50ti metrech na mě mává nějaká bába zabalená do prostěradel a ukazuje směrem, kterým běžím. Fajn, vidím autobus. Úlevu ale střída beznaděj, když zjistím, že to není on. Zoufale se podívám kolem sebe a pak konečně vidím chlapíka jak na mě mává od „našeho“busu s Lenkou. Je mi špatně a zároveň jsem šťastnej.
Po 10min starý autobus skutečně vyjíždí, řeže zatáčky, brzdí na poslední chvíli a hlavně důležitě troubí. Jako všichni ostatní. Přichází k nám výběrčí jízdného. Chce po nás 800rupií místo slíbených 400, prý za velká zavazadla. Jsme nasraní, ale nakonec platíme, pořád je to 20x méně, než nám nabízeli na letišti. Průjezd Colombem děs a hrůza, z prudkých změn rychlosti busu a výmolů je mi blbě, asi budu zvracet. Peťa mi už hledá pytlík. Přemýšlím, že až tam nabliju, dám to tomu výběrčímu se slovy „Its a gift for you“ za to, jak nás natáhl. Naštěstí se nakonec přemůžu a dělá se mi trochu líp. Cesta neubíhá, kolem krásné palmy a pod nimi krásné skládky bordela. Autobus se plní, až je nacpaný co to jde, nebo vlastně nejde, výběrčí trčí ze dveří kousek ven.
Po více jak 4 hodinách, kdy jsme se posledními silami snažili držet v bdělém stavu, dorážíme na místo. Hned –podle očekávání-se na nás nalepí „Opruzovač“ a chce nás svést za 100 rupií k nějakému hotelu. Ačkoliv ho ignorujeme, jde s námi. Celkem rychle nacházíme levné ubytko. 130Kč za dvoulůžák. Není tu teplá voda a za domem vede železnice, ale za ty prachy J. Jinak v pohodě. Jdem spát. Hurááá. Peťa na tom je fakt blbě, tohle už opakovat asi nebudem.
Po šesti hodinách spánku jsme opět ready-relativně. Vyrážíme na obhlídku,kupujeme pití, jdem do restaurace 
na obědo-večeři, chvili trávíme na netu. Pak sedíme na pláži. Přichází domorodec, že nám ukáže mořské želvy, pár desítek metrů odtud. Ochotně jdeme, jsem zvědavá. A fakt, pár metrů od břehu ve vlnách vyčuhuje hlavu metrová želva – hustýýýý!!! Prý máme přijít ráno v 9, kdy nejsou vlny a dá se s nima šnorchovat – to si nenecháme ujít.
na obědo-večeři, chvili trávíme na netu. Pak sedíme na pláži. Přichází domorodec, že nám ukáže mořské želvy, pár desítek metrů odtud. Ochotně jdeme, jsem zvědavá. A fakt, pár metrů od břehu ve vlnách vyčuhuje hlavu metrová želva – hustýýýý!!! Prý máme přijít ráno v 9, kdy nejsou vlny a dá se s nima šnorchovat – to si nenecháme ujít.Petr: Zatím co Lenka nadšeně pozoruje želvy a procvičuje angličtinu s týpkem, který je ještě trochu střízlivý, ke mě se nenápadně přidal „rasta“ srí lančan a mele nějaké nesmysly o tom že máme zrovna teď jet s ním někam lodí a cosi o houbách .. po chvilce nabízí hašiš a „bobule“ po kterých je prý lepší sex. Povídá, jak tráví celý den kouřením trávy a všeho možného.. jasný, musím se ho zbavit. Opět to není jednoduchý, ale na druhou stranu tu lidi nejsou tak neodbytní jako jinde, stačí se s nimi přestat bavit a překvapivě to sami vzdají. Tenhle po mě ale chce 500rupijí, ptám se ho za co jako, tak prý že mi to tu ukázal a tak, tak se jim zasmějem a odcházíme.
Obcházíme několik potápěčských center. Důvod proč tu totiž jsme je jedinečná potápěčská lokalita, a tak hledáme někoho, kdo vypadá seriózně a nabídne nám dobrou cenu. Našli jsme. Zítra v 9 se jedeme potápět s další skupinou na nedaleký atol. Jsem zvědavá, prý je tam hodně rejnoků manta. Rychle ještě sjednáváme na internetu připojištění na potápění a jdeme na hotel, je pozdě a nejde proud, tak ležíme, příjemně unavení a píšeme tento článek.Čas jít spát.
Den 5
Je devět a už jsme nastoupení na potápěčské základně. Vybíráme správnou výstroj, brodíme se k lodi a už se jede. Jsou celkem vlny, tak nám to pěkně hopsá. Krom posádky je nás šest, tři Francouzi a kluk z Maine. Po dvaceti minutách jsme na místě. Navlíkám žaket, vyflusám si brýle, aby se nemlžili a pak zjišťuju, že nemám ploutve. Kurňa. No i tak se dají navlíct, ale je to zabíračka. Jsem holt amatér. Pak mi instruktor říká, že se mám po zádech překlopit přes palubu do vody. Si dělá prdel, ne? To jsme a bazéně nedělali!!! Tak mu říkám, že to nejdřív odkoukám od ostatních J Jedna holka se vyklopí, ale pořád mě to neuklidnilo. No co už, rychle se překlopím, ať to mám za sebou. Tyyyjooo, to bylo skoro profesionální! Jsem fakt borec. Už jsme ve vodě všichni a scucáváme se k ponoru. Všichni se zanoří, nám to jde ztuha.
Petr: Taky jsem se profesionálně hodil přes loď do oceánu, fajn, jdeme dolů huláká na nás průvodce. Ok, upouštím vzduch a koukám pod sebe a tam.. nic J tak upoštím víc a jsem uplně vyklepanej z toho že pod sebou stále nevidím dno. Asi po 5ti minutách zjišťuju, že můj první ponor není moc profesionální, protože jsem stále asi půl metru pod vodou. Vynoříme se, dáme pauzu a pak to zkoušíme znovu, tentokrát po laně od kotvy. To už je jiná, když člověk podle něčeho vidí kam se pohybuje. Jde to dobře, až na pár nechtěných zastávek kvůli vyrovnání tlaku v uchu. Po několika minutách se pode mnou objevuje dno, nějaké korály, ryby a vrak lodi. Plaveme za průvodcem a ten mizí v tmavé díře vraku. To nemyslí vážně, ne ? Co ale dělat, plavu za ním. V díře jsem se trochu šprajcnul, nebyla moc velká, ale už jsme s Lenkou uvnitř a kocháme se... fakt jsme přes dvacet metrů pod vodou uprostřed staré lodi, všude spousta ryb. Zachvilku vyplouváme ven a jdeme to obhlídnout z venku.. Děláme pár testovacích podvodních fotek a hlavně se pořád držíme průvodce. Je to bomba. Pak se cvičně kouknu kolik mi zbývá vzduchu no a už to není zrovna moc, kolem 100bar. Ukazuju průvodci a ten odpovídá Ok. Fajn plaveme dál, fotíme rybky, sebe. Pod náma leží obrovská kotva asi z taknkeru, má tak 3 metry. Koukám opět na vzduch a už jen 50, ukazuju průvodci že už je čas jít nahoru, on – Ok. Čekám, že už tedy pomalu půjdeme na vynoření, ale jemu se nějak nechce. Začínám být lehce nervózní, přeci jen v kurzu potápění nám bylo řečeno, že s 50ti hned nahoru. Konečně jsme našli kotvu a chytáme se lana, průvodce ale čeká na ostatní, já mám 25bar vzduchu, přemýšlím jestli mám jít nahoru sám nebo co.. pak jsme se konečně pohnuli, ovšem musíme ještě udělat bezpečnostní přestávku v 5ti metrech, jsem nervózní ještě víc a už mám pocit, že tlak vzduchu citelně slábne. Konečně se vynořujeme a já mám v lahvi necelých 10 BAR = nic. Průvodce říka – Ok.
Vracíme se zpátky na loď a vychutnáváme dojmy. Nadšeně to pak probíráme u oběda – dneska rýže s Fishcurry a Vegetable Curry – je fascinující, že tady se dělá s Curry úplně všechno – v jídelníčku je i Garlic Curry a Pumpkin Curry, musím někdy zkusit.
Hodinka na internetu, konečně nahrávám fotky z Istanbulu a pak si bereme Tuk-tuka a jedeme prozkoumat pobřeží. Zpátky se procházíme po pláži. Na 1km pláže jeden turista. Pohoda. Džus v plážové restauraci je opravdu džus z čerstvého ovoce. Zastavujeme se na místě, kde se srotilo několik surfistů a bavíme se na jejich účet. Zajímavý sport – ten surfing – musíme někde zkusit J Na severu Srí Lanky jsou teď záplavy, tak musíme vypustit několik míst a na surfing by i zbyl čas.
Kupujeme v obchůdku večeři a sedáme si na verandu před pokojem. Majitelka přijde na kus řeči. Velmi milá paní, taková druhá babička. Na zahrádce mi utrhne kus aloe, že si tím mám natřít spálenou ruku, tak jenom koukám. Samozřejmě to pomáhá, jen je to v nezvyklé formě. Pak ještě přináší nějaké čadidlo na komáry a elektrickou plácačku, kterou jsme slyšeli včera u souseda. Taky to zkouším, ale zrovna žádný komár, škoda L. Pak máchne babička a sestřelí jich asi dvacet, to snad není možný.
Zhasínáme a vyplázneme se na postel. Jen se necháváme ovívat větrákem a pozorujeme 2 gekony, co nám lezou na protější zdi. Hops a už jsou u souseda. Paráda. Aspoň zas nenalezou Peťovi do baťohu. Je čas jít spát, zítra brzy ráno jdem šnorchlovat se želvama.
Den 6
Pěkně podušení po nekonečné horké noci se belháme k moři na želví stanoviště. Je tu už malý hlouček turistů a krmí jednu z želv, která připlavala až ke břehu, řasami. Pes jednoho z turistů stojí na kameni nad želvou a ve výstražném postavení jí upřeně pozoruje. Šnorchlujeme. Spousta ryb, které jsem ještě jinde neviděla, korály. Vracím se zpátky ke břehu. Turisté už jsou pryč a místo jedné želvy šnorchluju v mělké vodě hned se dvěma. Obě mají tak 1,5m. Domorodec odhaduje stáří na více než 60let. Želvy plavou obě ke stejné řase a zakousnou se do sebe svými hlavami J Rychle fotím, ale v té rychlosti foto nic moc. Užívám si jejich společnosti. Plavu 1m před jednou a narážím do druhé. Au, její ploutve jsou celkem ostré. Hladím její krunýř, hlavu i ploutve. Želvu moje přítomnost moc nevzrušuje, je už asi zvyklá. Hledám řasy a krmím ji. Želva za mnou plave jako pejsek J Zvláštní pocit, jsem na vrcholu blaha.
Petr: Želvy byly fajn, plavu kousek dál do moře mezi korály, brzy na mě čeká slepá ulička, už se chci otočit a v tom z díry vyjede obrovská muréna. Budí respekt, tak si dávám odstup a hned střílím podvodní fotku. Plavu hned zpátky za Lenkou, ona je zbožňuje, bohužel ji už nenajde, těžko jsem jí totiž mohl popsat kde přesně byla.
Vracíme se zpátky na hotel a pakujeme. Majitelka se ještě zastaví a vrací nám 100rupií z platby za poslední noc. Jsme dojatí. Samozřejmě jí je necháváme za všechny její cenné rady. Záplavy na severu Srí Lanky prý už pomíjí, možná se tam nakonec dostanem. Míříme na bus a dáváme ještě v místní putice oběd. Není moc hlad, a tak objednávám jen jednu porci nudlí s kuřetem a nějakými různě pálivými omáčkami. Přinesou ale takovou kupu, že oba máme problém to spořádat. S plným břichem se ženeme na bus. Dnes máme namířeno k Národnímu parku Yala.
Foto zde.
