Den 15

Hned po snídani jsme se vypravili na půl hodiny jízdy vzdálené vodopády Kravica (vstup 10km/dospělý, děti zdarma, parkovné zdarma).

Vodoopády se nachází na řece Trebižat, jsou 28m vysoké a téměř 120m široké. 

Zezačátku mi trochu vadilo, že vodopády jsou v obležení několika restaurací a vzadu za nimi vykukuje dálnice. Tak nějak to kazilo dojem nedotčeného ráje. Ovšem po půlhodince brodění vodou a obcházení vodopádů ze všech stran se i přesto dostavila ona pohodová cestovatelská nálada a moc jsme si to tam užili.

Vypili jsme si kávičku asi 3 metry od vodopádu. Kluci postavili v jezírku pod ním malou myčku pro jejich  plastového vrtulníka, a taky jednu přehradu. Velmi nás pobavila do puntíku vystyleovaná slečna se stativem, jež kousek od nás vystřídala na selfie před vodopádem všechny modelkovské pózy. Když si pak s neobyčejným znechucením všimla, že má na svých zářivě bílých značkových teniskách mini-kousek bahna z řeky. Hodnou chvíli se jej snažila otřít o klacek, aniž by se jej musela dotknout rukou. Snažila jsem se skrýt své pobavení a otočit se ke slečně zády. To jsem ale netušila, že tam bude sedět Peťa, koukaje na ní taky, se slzami smíchu v očích a rukou úplně zbytečně zakrývajíc řehtání… Přemýšlím, že bych si z recese založila instagramový účet dokumentující dnešní influencery.

Zaplavala jsem si pod vodopády. Z kraje mi teplota voda přišla docela OK, ale s každým dalším tempem blíže k vodopádu bylo hůř a hůř. V okamžiku, kdy jsem byla už skoro pod ním, jsem musela zařadit zpátečku. Ještě dvě tempa a byla by ze mě kostka ledu. Audemars Piguet Replica

Odpoledne jsme se vydali na Hutovo blato. Jde o rozsáhlé bažiny a mokřady a zároveň o jedno z nevýznamnějších zimovišť ptáků v Evropě.  

Přírodní park Hutovo Blato byl založen roku 1995. Zdejší mokřady byly vytvořeny řekou Krupou. Krupa odvádí vodu z Gornje Blata a jezera Svitavska do řeky Neretvy, je dlouhá 9 km a průměrně hluboká 5 m. Řeka Krupa je poměrně unikátní – teče oběma směry. K tomuto jevu dochází, když je příliš vody v Neretvě, která tlačí tok Krupy opačným směrem. V přírodním parku se nachází na 7411 ha vodní plochy, močálů a půdy. Zdejší kopce dosahují výšky až 430 metrů nad mořem. Hutovo Blato je známé především jako jedna z nejlepších ptačích rezervací Evropy, jelikož se zde nachází až 240 druhů ptáků. Krom ptactva obývá zdejší vody i veliké množství nejrůznějších ryb a obojživelníků. Park je jako stvrořený i na cyklovýlety.

Sotva jsme přijeli k břehu mokřadů, objevil se odnikud borec  v žigulíku, jestli nechceme svézt na loďce. Super, tím odpadl problém, jak splašit někoho, kdo by nás tu provez :) Praxe je to běžná. I po nás přišlo několik dalších lidí a vždy za nimi někdo přijel, aby výlet loďkou nabídl. (10euro za dvacet minut nebo 20euro za 40minut plavby loďkou za všechny).

Projížďka loďkou je parádní. Taková cesta do pravěku. Všude vysoké rákosy, hladina pokrytá z velké části lekníny, i těmi kvetoucími. Každou chvíli narazíme na nějakého ptáka, hlavně na čapljiny, tak se tu říká volavkám a právě podle nich se jmenuje město, kde teď bydlíme – Čapljina. Někde trčí z vody torza uschlých stromů či větve. Někdo řekne: „Jenom močály“, ale milovníky přírody tohle místo prostě musí nadchnout :)

Po návratu zpět ještě provádíme průzkum kolem břehu. Hemží se to tu vážkami, kvetoucími vodními rostlinami a taky hady. Nádhera znovu. Za mě doporučuji.

Panerai Replica Watches

Den 16

Je 9:30 a zrovna šlapeme na kopec, kde se nachází hradní věž Počitelju.

Počitelj je středověké město založené roku 1382, jež bylo asi 40let pod nadvládou Osmanů, odtud i jeho architektura. Nacházejí se zde bývalé turecké lázně či muslimská škola ze 17století. Nad školou se tyčí mešita Šišmana Ibrahima-paši (nebo také Hadži-Alija), která byla roku 1993 válkou prakticky zničena, ale ihned po jejím skončení opět opravena. Počiteljská středověká pevnost je dnes již opuštěná, cosplay avšak lze ji navštívit a stále působí velmi majestátním dojmem. Před pevností se pak ještě nachází hodinová věž z přelomu 17. a 18. století.

Počitelj leží hned u silnice a opravdu těžko se dá přehlédnout. Jako první zaujme dominantní hradní věž na kopci, pak starobylá mešita, pevnost na druhém kopci a mezi nimi řada starodávných kamenných domků s typickou střechou ze štípaného kamene.

Jako první se tedy škrábeme ke kruhové  věži. Je odtud pěkný výhled dolů do údolí, kde se nachází další vesnice, spousta kopců a tu zeleň klikatě protíná tyrkysová řeka Neretva. Hezký. Ve věži je to velmi autentické. Možná až moc. Mám docela oprávněné obavy, že tu může každou chvíli spadnout střecha. Kousky už vlastně odpadly, trámoví je ale zdá se, zatím celé.  Být to u nás, tak rozhodně zákaz vstupu.

Procházíme zbytek Počitelju. Hodně nás překvapilo, že v řadě původních kamenných domů dodnes regulerně bydlí lídé. Možná právě proto, nebyla možnost se do žádného z nich podívat :) Trháme granátová jablka, která by klidně mohla být symbolem městečka, tolik jich tu je. A kolem mešity míříme zpět dolů, kde uzavíráme náš okruh.

Hezká zastávka, ale fakt je, že hrady nás moc neberou.

Samík není od rána ve své kůži, a tak odpoledne míříme k Neretvě a chceme ho rozveselit házením kamenů do řeky, to prostě miluje. A taky že jo. Stačilo objevit velký ostrov uprostřed řeky plný oblázků a bylo po problému. Zbytek odpoledne se házelo kamením, stavěla se kamenná věž a taky jsme na ostrůvku založili nový důl na čerrné diamanty. A že jsme jich tam vyhrabali! :)

Den 17

Velmi jsme zvažovali, zda navštívit jediné bosenské letovisko u moře – město Neum. Bosna má totiž asi jen 25km pobřeží a toto byla jediná šance, kde se vykoupat v moři. Nakonec nám zbyl jeden volný den, tento poslední, a tak jsme se tam vydali. A nebylo to dobrý.

Nejdřív tu byla  hodinu a čtvrt dlouhá cesta tam.  Převážně po silnici, jež byla zkonstruována jen pro jedno auto, tedy, když vám někdo jel do protisměru (a to jel každých 30vteřin), museli jste sjet do štěrku na krajnici. Bylo to nekončící. Zaplaťpánbůh, že posledních 15km byla nová široká silnice.

Pak tu byly absurdně úzké ulice samotného města Neum, kde nám trvalo snad další půl hodinu se dostat k moři. Každou chvíli se museli sklápět auto-zrcátka, aby jste byli schopni na silnici koexistovat s auty jedoucími v protisměru, vše rychlostí asi tak 2km/hodinu. Zaparkovali jsme u pláže. Tam jsme pobyli snad jen 20minut. Po těch přišel pikolík, že nemůžeme na pláži sedět na naší karimatce, že plážová pravidla tady říkají, že si musíme zaplatit plastová lehátka a slunečník. Ten jsme si opravdu zaplatit chtěli, ale bez lehátek, která nám jsou k ničemu. Nechce svolit. A my nechceme zas platit 400Kč za to, že tu pobudeme hodinu na pláži. Vracíme se wholesale nfl jerseys k autu. Snad bude jiná pláž. Za stěračem lístek, že jsme nezaplatili parkování. Jaké parkování?! Vždyť Peťa se při parkování schválně ptal místní baby, zda tam může tahle stát… Když to zaplatíme hned, tak prý jen 12km. Zlý sen. Platíme.

Dáváme si v restauraci oběd a s náladou na hovno míříme zkusit ještě další pláž za městem. Tam znovu platíme parkování a konečně můžem do moře. Spravujeme si trochu náladu. Moře je fajn. Je tu i plovoucí molo a o kus dál farma na ústřice. I šnorchlování nevyšlo na prázdno. Krom přemnožených ježků tu byla i spousta sasanek a pár ryb se také našlo. Kluci objevila u břehu pod šutrem i dva velké kraby :)

Máme chuť jet odtud rovnou domů, bolí mě docela hlava. Ale kluci by rádi ještě do jeskyně Vjetrenica, kterou jsme plánovali původně. Tak jo. Když už jsme to jednou slíbili.

Nakonec je to právě Vjetrenica, která nám vrátí úsměv na tvář.

Vjetrenica je největší jeskyně v BiH a je to opravdu pecka. Vlezlo by se do ní několik fotbalových hřišť a na těch obřích kopcích krápníků by se z fleku dalo sáňkovat. Je to také jeskyně s největší biodiverzitou na světě. Napočítáno tu bylo kolem 200druhů živočichů, mezi nimi např. i endemický bílý axolotl zcela bez očí. Jméno dostala jeskyně podle větru, jež vevnitř silně fučí - asi prvních 100metrů od vchodu, pak už dobrý. Teplota v jeskyni se pohybuje kolem 11stupňů.

Do jeskyně nás nakonec nechala jít paní správkyně samotné, bez průvodce. Jen nám dala instruktáž, co nedělat a co naopak dělat, a kde se otočit a jít zpět. Nafasovali jsme helmy a šlo se. Musím říct, že jsme si to takto užili asi tisíckrát víc než s průvodcem. Procházet se sami v těch obrovských prostorech, jen po osvětleném chodníčku, který se jako had vine do dálky před vámi, kamsi do tmy… obdivovat v klidu všechnu tu krásu, moci odpovědět na všechny dětské otázky a nemuset je zbytečně tišit při výkladu průvodce… v klidu si to vyfotit a znova se pokochat.  Mám z toho celoživotní zážitek :)

Co ještě určitě stojí za zmínku, je krajina, v níž se Vjetrenica nachází. Ty hory jsou prostě kouzelné a jeden výhled střídá ještě lepší… Ale to už na fotkách…

Den 19

Devatenáctý den je dnem návratu do ČR. Tentokrát bychom to chtěli zvládnout na jeden zátah, bez nocování jinde. V 9 ráno startujem. A jízda to byla nezvykle pohodová. 

Vyprávím příběhy z dětství - to je vždycky program na dlouhé hodiny, když není co dělat :), trénujeme do logopedie, 1 pohádka. Zastávka v chorvatském Šibeniku v nákupním centru. Oběd. Děti využívají zdejší hřiště. Hodinu a půl lítají jak smyslu zbavení :) 3hodiny do města Karlovac. Kluci spinkají. Piknik v parku, opět skvělé hřiště. Další 2hodiny, pohádka, večeře, zastávka na maďarské benzince. Čistíme zuby. Čekáme, že už budou kluci z toho auta přetažení, ale jim se naopak jízda v noci líbí, je to dobrodrůžo... tak jo.... ještě jedna pohádka... Danečkovi zrovna vypadl druhý zub, no to je veselo :) už je po 10večer... usínají... Peťa dává druhý energeťák. V jednu ráno zastavujeme před našim domem. Žádný problém, žádná velká zácpa (jen asi půl hodiny za Šibenikem), nikdo neřval, nikdo se nepolil ani nepoblil, prostě nic. No je toto vůbec možné? :)