Den 21

Dnes jsme se vydali z Escárcegy na sever. Zvolili jsme trochu delší boční cestu do Sabancuy a dobře jsme udělali. kuvarsit

Sabancuy je město nepolíbené turismem. Leží u laguny Estrero Sabancuy, která je od Mexického zálivu oddělena dalším proužkem pevniny. Skrz lagunu je k další pevnině vybudován jakýsi val se silnicí, a tak jsme se ocitli s autem doslova uprostřed moře :)

Město samotné není ničím výjimečné. Je tu pěkný kostel, promenáda podél laguny, hodně rybářských loďek a rybářů právě sušících nebo spravujících děravé sítě. A taky supr dětské hřiště ve tvaru pirátské lodi o čtyřech patrech. Oběd – zase placky – tentokrát plněné kuřecím, hovězím a sýrem, a smažené – empanadas. 190pesos za všechny i s pitím. Jestli budou placky i zítra, dobrovolně jdu spáchat sebevraždu.

www.puretimes.net

Okolí Sabancuy už je podstatně zajímavější. Před ním (na silnici č 259) se rozprostírají rozsáhlé mokřady, jejichž hladiny jsou hojně posety právě kvetoucími lekníny. Mezi rákosím nachází útočiště takové množství vodních ptáků, až by z toho jeden ornitolog dostal málem orgasmus. Různé druhy čápů, ibisů, volavek a pestře zbarvených kachniček. Ve vodě i na stromech. Jednotlivě i v hejnech po stovkách. Na jednom místě nad námi kroužilo hejno čápů o několika stovkách kusů a jen kousek vedle nás sedělo na jednom ostrůvku stejné množství dalšího ptactva. To jsem v životě neviděla!

Další krásné místo je na onom proužku pevniny před Sabancuy. Je to parádní pláž s největším množstvím mušlí, jaké jsem kdy viděla. Poslední roky mi přišlo, že všechny mušle světa už snad musely být z pláží sesbírány a zpracovány na zvonkohry, závěsy a tak. Mušlí jsme postupem času nacházeli čím dál méně.

No, možná sesbírány byly a někdo je navezl všechny sem :) Neuvěřitelně krásné mušle velikosti i obou mých dlaní, nerozbité, některé s přírodní lazurou, jiné mořem krásně vybělené. Všelijaké druhy. Nestačili jsme valit oči. Prvních 10minut jsme se na to vrhli, že si jako nasbíráme (Suvenýry už na cestách nekupuju, ale mušlím nikdy neodolám :)) Tak jsme začali všichni nosit na hromádku všechny, co se nám líbí… Za těch 10min jsme toho měli tak 50kg. A to už jsme nebrali všechny, ale přebírali. Pak se Peťa vydal kamsi dozádu a vrátil se s pořádnými dvěma macky. No to snad není možný! Hlava mi to nebere, jak se tady může taková nádhera jen tak válet. Pak přišel ten zlomový okamžik pár z nich vybrat :)

O kus dál po silnici směrem na Champotón jsme u pobřeží objevili pláž s velikou kolonií pelikánů a několik dalších na vlnolamech a pobřežních skaliscích v okolí. Best Replica Watches

Tento kus pobřeží se nám líbil moc. Pláže jedna hezčí než druhá, jen pár domků. Peťa se díví, že tu nestojí nikde žádný hotel. Zapomenutý ráj.

Ve 3 odpoledne jsme dorazili do Champotónu kolem místního majáku a přístavu, na náš další hotel. Ubytovali jsme se a hned hupli do bazénu. Úleva. Dneska bylo 35stupňů. Trochu jsme se vyrochnili a vyrazili na pláž. Bohužel není ke koupání. Spousta ptačího trusu a peří a u kraje hluboké bahno. Nevadí. Tento nedostatek plně vynahrazuje staré ztrouchnivělé molo hojně poseté kormorány, pelikány, a netradičně krásnými zobouny americkými.

Dáváme večeři, sprchu a říkám si, že to zase dneska sepíšu. Peťa bere tedy kluky ještě na půl hoďky na procházku na pláž. Za chvíli jsou zpět. Prý je pláž plná jakéhosi kulatého tvrdého čehosi s ocasem. Oooo, ostrorepové!!! Tak moment, to chci určitě vidět :)

Fakt, jeden ostrorep vedle druhýho, malí i velcí 40cm plus ocas, single i v páru, živí i pár mrtvých na břehu. Normálně plavou i k nám až na břeh! Samičky pak u břehu zahrabávají do písku nakladená vejce a poté je sameček, který se do té doby samičky pro jistotu přidržuje, oplodní. Vidět je je velká vzácnost. Ostrorepové připlouvají k pobřeží jen jednou do roka právě kvůli kladení vajec…

Mexiko je teda neuvěřitelně bohaté co se fauny týče, mnohonásobně předčilo moje očekávání. Už jsme tu viděli snad úplně všechno!

Ostrorepové jsou jediní žijící příbuzní trilobitů (takové živoucí fosilie) a mají prý jako jediní živočichové na světě modrou krev. Chci jednoho Sira ostrorepa zvednout a kouknout se na „podvozek“, ale vždycky se tak nakrčí a rejdí mi zespod nožičkama po prstech, mám strach, aby mě třeba nekousnul, když na něj zespod nevidím a nevím, kde to má tlamu… Nevadí. Každopádně pohádková podívaná – západ slunce a pobřeží plné ostrorepů! Bylo nám ctí a děkujeme!