orologi replica

 Cesta do ráje. Nebo soukromé peklíčko?

Cesta do Dominikánské republiky se nám příliš nevyvedla.

V pět ráno budíček.

Dvě hodiny autem po dálnici za hustého sněžení na vídeňské letiště, kdy bylo chvílemi vidět jen na pár desítek metrů, na dálnici poctivá vrstva  čerstvého sněhu. Vedle za rozsekanými svodidly kamion na střeše totálně na sračky, ještě se mu protáčela kola…

Hodina čtyřicet v letadle do Kolína nad Rýnem, pohoda. Jen děti stále nespí.

Padesátiminutový přestup a pak 10hodinový let do Puerto Plata v Dominikánské republice. Kluci při vzletu poprvé zabrali, ale bohužel asi jen tak na 15min. A to ještě netuším, že to je dnes jejich poslední spánek. Po hodině letu mě poprvé napadá, co tak asi budeme těch zbylých 9hodin dělat… Ale říkám si, je už poledne, kluci za chvíli zaberou, haha.

Spánek nepřichází. Děti skáčou ze sedaček, že prý skáčou s padákem (máme naštěstí rezervovaná místa hned za přepážkou v půlce letadla = asi metr na nohy), rozkládají pořád dokola stoleček  a zase ho schovávají do područky a v mezičase se vzájemně liskají. Dobrý, dáme si oběd a pak snad usnou.

Zjišťujeme, že nedostaneme žádné jídlo ani pití. Až budete kupovat letenky Eurowings, nezapomeňte si jídlo k letence přikoupit. Pole „No special meals“ není jen pro alergiky a lidi se speciální dietou. Pozdě zjištěno. U nízkonákladovek jsme byli zvyklí, že jídlo v ceně nebývá, ale nikdy se to netýkalo dlouhých zaoceánských letů. Novinka. Tak jsme zase o trochu chytřejší. A hladovější. Naštěstí nějaké obědy zbyly a pan steward nám je ochotně věnuje. Těstoviny.

Mami mě to nechutná! Zjišťujeme alternativy. Mají tu ještě sandwiche za 3,5eura. Dva kupujeme. Noooo kupujeme… Chceme koupit, ale máme sebou jen dolary. V klidu, zaplatíme kartou…. Peťova karta odmítnuta, moje karta odmítnuta… Peťa někde ještě vyštrachá pětieurovku, tak holt bude muset stačit jeden sandwiche. Druhý pan steward ale mávne rukou, veme pětieurovku a nechá nám oba… Tak si začínáme připadat trochu jak socky…

Děti stále nespí a nevypadají, že by se jim chtělo. Nám ale jo. A jak.

Půlka letu za námi. 16 návštěv toalety a na mém oblečení asi 30 různých kydanců. Samík prohlašuje, že chce už jí na dovolenou pěšky. A to chození pěšky nesnáší.

Nic, děti k spánku prostě přinutíme. Daneček si lehá přes dvě sedačky, Samík chce mazlit a tak ho držím v náručí, pak taťka. Daneček sice nespí, ale aspoň leží a odpočívá. Samík zabral. Huráááá! Po 30 minutách se budí s řevem, který se nám cosplay shop dloooooouhoooo nedaří utišit. Dvě pohádky na notebooku, jakž takž. Časopis s obrázky, jakž takž. Pohádka v knížce… A pak řev nanovo. Návštěva záchodu, procházka v uličce, houpání na rukách i na noze. Řev zažehnán. My jsme KO.

Konečně přistáváme.

Na letišti fronta na turistické karty a pak už jen projít imigračním… Hachaaa, projít. Dostáváme 6 různých formulářu. Vyplnit. Děti lítají plni energie kolem, tahají kufry po celé hale, šplhají po zábradlích a pořvávají na ostatní děti. Jeden hlídá, druhý nervózně vypisuje. Hotovo. Jsme poslední. Před námi fronta asi 80-90lidí. Úředníci vemou tak jednoho za 10min.

Protřeme se obloukem více dopředu. Paní na naší přepážce má nějaký problém v systému a naše fronta se zasekla… Po 15min přichází jiný úředník a posílá nás do jiných front. Nemůžeme ale nahnat děti, mají moc práce s běháním po letišti…

Po troše křiku a mém slabém infarktu se protřeme rovnou dopředu jiné fronty a asi po 20min jsme na řadě. Hotovo.

Teď vyzvednout rezervované auto. Přepážky autopůjčoven jsou hned za imigračním. Všechny zejí prázdnotou, jen na té naší stojí skupinka 3lidí. Čekáme. Děti skáčou po kufrech. Jdu využít mezičas a vybrat z bankomatu dominikánskou měnu… Karta odmítnuta. Jdu pro tu Peťovu. Karta replica uhren kaufen odmítnuta. Nooo, tak paráda. V duchu si představujeme nejhorší možný scénář, co tu budeme dělat bez peněz. Z přepážky autopůjčovny odešla obsluha někam pryč.

Jdu najít ještě jiný bankomat. Jeden tu ještě je. Jen ve španělštině, takže vím prd co mačkám. Nakonec se mi podaří vybrat asi 1000pesos, což je na naše asi jen pětikilo. Hrozně se mi ale uleví, že aspoň někde naše karty fungují…

Jsme na řadě v půjčovně. Prý si musíme zaplatit ještě nějaké další pojištění, ačkoliv už jsme zaplatili za plné pojištění předem… Jinak nám na kartě zablokují asi 40tis, dokud auto nevrátíme… Řešíme asi 20min. Konečně máme auto. Hurááááá!!!! A je pětidvéřové! Ještě větší hurááá! Úplně nová Kia Rio.

Vybaluju dětem autosedačky, naskakujeme a jedem. Obrovská úleva.

Musíme ještě nakoupit. Zítra je tu neděle a je všude zavřeno. Stavíme u supermarketu. Peťa jde zkusit znova vybrat a nakoupit. Mezitím mi děti usínají ve stejný okamžik každé na jednom rameni. Chválabohu. Za 3/4hodiny se Peťa vrací s pěti igelitkami a za hodinu volám pronajímateli naší vily, že už jsme na místě. Není signál.

Hledáme dům, kde pronajímatel bydlí. Pomáhá nám hlídač areálu. Za chvíli již odemykáme dveře naší prázdninové vilky a po 20min řevu dětí, které se právě vzbudili, všichni usínáme.

Tady naše peklíčko končí a začíná nám 41dní pravého nefalšovaného ráje!

 

Den 2 

Podvědomě ve spánku registruju, že se Daneček posadil. „Mamiii, tak už půjdeme do toho bazénu?“ :) Pět hodin ráno. Venku je tma a lije jako z konve. „Musíme počkat, až bude světlo, Danečku“

Brzy jsme vzhůru všichni, kluci natěšení, že už jsme na dovolené se začínají vysvlíkat a chtějí být nahatí. Na to se těšili úplně nejvíc.

Postupně vybaluju, kontroluju Peťův včerejší nákup… No nééé, dokonce jsme našli i adaptér od notebooku, o kterém jsme si mysleli, že jsme jej zapomněli doma. Sen.

Kluci si staví z polštářů z gaučů bunkr, lezou na barové židličky a Peťa jim na baru nalívá „panáky“. Naháníme nádherného motýla, který nám vletěl dovnitř. Je překrásný! Z obývacího pokoje máme výhled na nyní osvětlený vlastní bazén, uprostřed vlastní tropické zahrady. Venku cvrkají cikády. Pecka! Už teď to tady milujeme.

Každých 10min Danečkovi odpovídám, že ještě do bazénu nemůžeme, že je tma.

Cvrkot cikád vystřídal zpěv/křik všemožného tropického ptactva. Konečně se rozednívá!!! :) Tak hurááá do bazénu!!!

 

Ubytováni jsme v  Hacienda de La Luna - mohu jen doporučit – 35USD/den/celá vila – k rezerování na vrbo.com 

 

Vilka se nachází hlídané residenční minivesničce asi 3km od téměř neturistického městečka Rio San Juan, na severním pobřeží Dominikánské republiky. 

 

Po dopoledni v bazénu a obědě přichází majitel, aby nám ukázal, jak tu co funguje. Zvláště nás upozorňuje na to, že od dveří ložnice nejsou klíče a pokud se zevnitř zacvakne zámek a dveře se zavřou, už se do ložnice nedostaneme.

 

Půl hodina a dveře do první ložnice jsou na dobro zavřené. Cha. Co teď. Naše hrdost nám nedovolí hned běžet za majitelem. Místo toho hledáme sponky do vlasů, ohýbáme lžičky a všemožně se snažíme dostat dovnitř. Neúspěšně. Kašlem na to. Jdeme na pláž.

 

Jako první jsme v Riu navštívili pláž Playa los Mino. Byli jsme okouzleni. Jemný písek, palmy a další stromy v jejichž stínu se dá krásně schovat. Vedle pár krámků s občerstvením a latino hudbou. Co víc si přát? Hned za námi běží místní děti, aby si půjčili hračky a tak si hrajeme společně... Odpoledne je pryč jako nic.

 

Vše tu je velmi autentické, nikdo nás neotravuje, aby nám prodal nějaký výlet/jídlo/suvenýr. Vlastně si nás nikdo vůbec nevšímá, ačkoliv jsme ve městě jedni z mála bílých turistů. To je velmi příjemné… Aaa pro nás vlastně trochu nezvyklé… :)

 

Dospělí na ulicích tančí latino tance, vysedávají na svých motorkách nebo v kafetériích a povídají si. Tráví čas spolu. Velmi sympatické. 

 

Těžko říct, zda je to dáno místní mentalitou nebo nuznými podmínkami, ve kterých Dominikánci žijí. Při procházkách městečkem jsme nyní i v dalších dnech měli nejednou možnost nahlédnout otevřenými dveřmi do obydlí Dominikánců a většinou jde o skromné minidomky s jednou, dvěma místnostmi, hned za dveřmi postel, naproti televize. Na holé zemi si hraje dítě a někde mezi dítětem a postelí je zaparkována motorka. Před domem plastová židle. Dominikáncům ale zdá se nic moc nechybí, vypadají smirene, spokojeně.

 

Po příchodu domů nás vyvádí z míry jedna věc - velké množství návštěvníků ze zvířecí říše, kteří s nám chtějí sdílet obydlí. Motýl byl jeden z těch hezčích… Hned včera při příjezdu s námi vešel dovnitř i pekelně velký pavouk, kterého naštěstí Peťa pohotově umlátil botou. To jsme ještě netušili, že to bylo patrně mládě. Druhý den objevil Peťa jeho „maminku“ na zdi na záchodě. To už i Peťa těžce polykal a prohlašoval, že ho tam nemůže jen tak plácnout, protože by nám při pádu na zem rozbil na záchodě dlažbu. Další den jsme na stropním trámě objevili i „tatínka“. Na toho Peťa sbíral celý den odvahu. Pak jsme ale v obchodě koupili spirály na komáry a po jejich zapálení byl najednou pavouk pryč.

Rozpačitě jsme stáli a nevěděli, jestli je to dobře… Hned vedle byla naše ložnice… Naštěstí se po dohoření spirály pavouk zase objevil na stejném místě a to už Peťa neváhal…

Dost tedy o pavoucích… Dalšími překvapivými, docela milými nálezy byli ještěrka a malý šnek… miniaturní mravenci v kuchyni, stonožka na podlaze… Nevím kudy ta havěť sem leze, řekla bych, že pod vstupními dveřmi… A asi to tu tak bude všude… Stačí se podívat na nádhernou bujnou a mnohdy neprostupnou vegetaci všude kolem, to je prostě mimo jiné i hmyzí ráj.

Také jsme hned první den adoptovali na naší verandě kočku. Nevím, jestli byl úplně prosíravý nápad dát ji mlíko, protože se pak večer ne příliš libozvučným mňaučením dožadovala dalšího, trochu ignorujíc, že už bychom šli spát.

 

Den 3

 

Hned ráno vyrážíme na výlet do relojes imitacion městečka Gaspar Hernández zásobit se potravinami, pracím práškem a podobně. Nákup ve „španělštině“, z níž každý z nás ovládá asi tak 4 slova, je zážitkový. Daneček si, natěšen na sladké, vybírá piškoty, z kterých se po otevření klubou česnekové krekry. Poradí si s tím lépe než já, za chvíli jsou pryč :) To já se marně snažím vymyslet, jak ze sušeného mléka, o kterém jsem si myslela, že je to mouka, upeču pizzu.

Zpáteční cesta se nese v duchu obvyklého štengrování kluků. Peťa je napomíná: „Co kdyby jste si teď zkusili říct pro změnu něco hezkého? Dvouletý Samík se odmlčí, pak se podívá na Danečka a důrazně pronáší: „Já na tebe prdíííím“ Daneček odvětí, že je nazlobený a že se s ním nebude bavit a je klid. Paráda.

Cestou zpět zastavujeme na krásné, úplně prázdné písčité pláži lemované vysokými palmami. Hned dělám jednu tu kýčovitou turistickou fotku :), hrabeme velkou díru v písku, hážeme velkou spoustu kamínků do uzavřené laguny poblíž, sbíráme hrst mušliček. Také nacházíme jeden právě spadlý kokos, který je ale prý tak pěkný, že bude jen „na okrasu“.

 

Odpoledne trávíme na další krásné pláži Playa de los Guardians přímo v Rio San Juan. Cesta k této pláži vede kolem mangrovové laguny Gri Gri - jediná turistická zajímavost v Riu. Laguna je plná vřeštících ptáků, ani si nevybavuji, zda jsem někde jinde na světě viděla takovou koncetraci ptactva. Stromy jsou těmi ptáky doslova obsypané, pro mě fotografický ráj. Repelent, špunty do uší a hurá na to :) 

 

Na pláži relax. Děti si až neuvěřitelně spokojeně hrají a my na ně s Peťou blaženě koukáme z Karibského moře. Chvilkami pozorujíc beach volejbal místních zůstáváme až do západu slunce.

 

Po příchodu domů a dalších 127pokusech o otevření zamčené ložnice si dává Peťa na zem matračku z gauče (velmi pohodlnou) a spí s námi v druhé ložnici na zemi. Zítra holt budu muset napsat majiteli...