Den 8

S malou přestávkou v 1 ráno spíme až do 8:15. To už se nám nepovedlo ani nepamatuju J Daneček leze ze spacího vaku a první kroky vedou najisto k pravému dolnímu čudlíku na televizi. Nepřestává nás udivovat, co všechno už pochytil. 

Po snídani jedeme celí natěšení k vodopádům. Cesta trvá jen 8min. Za 5USD/den parkujeme a jdeme obhlédnout americkou stranu vodopádů. Hučení přichází zleva a tak cestu nelze splést. Huráááááá, už je vidím, no ty krávo!!!! Je to neuvěřitelné. To snad není ani možné!!! To už jsme fakt tady?! Hned vytahuju foťák a v tom se Daneček budí z krátkého raního spánku. Natěšeně ho vytahuju ven z kočáru ke mně do náruče, abych mu ukázala tu nádheru. On se nejdřív otočí k vodopádům, chvíli se kouká, pak se otočí na mě a věnuje mi ten nejhezčí úsměv na světě.

Za 1 USD/os kupujeme lístky na vyhlídkovou plošinu a výtah dolů k vodopádům (k vodopádům totiž přicházíte a díváte se na ně shora). Na plošině děláme pár foto a jedeme dolů. Z vodopádů sem dolétá vodní tříšť, a tak bereme pláštěnky. Péťovi se úplně k vodopádu nechce a tak čeká s malým v kočáru kolem výtahu. Já beru podvodní foťák a utíkám pro fotku po kluzkých schodech těsně pod vodopád. Cestou míjím Číňana, který se odtamtud právě vrátil a pláštěnka nepláštěnka, vypadá jako Mrakomor, voda mu crčí úplně odevšad. Těžce polykám a pokračuju dál. Pár desítek metrů od vodopádu jsem už  slušně vysprchovaná. Přímo pod vodopádem mi to cosplay už nepřijde ani tak jako sprcha jako spíš polívání kýblem. Statečně natáhnu ruku s podvodním foťákem směrem, kde tuším vodopád a zmáčknu spoušť. Fotku jsem doteď ještě neviděla, ale odvažuju se hádat, že na ní moc vidět asi nebude J

Za 20min jsme zpátky nahoře. Ždímu nohavice a čvachtám v botách. Naštěstí vysvitlo sluníčko a krásně to schne. Jinak je tu takhle na podzim docela zima. Chvílí stojíme na samém okraji vodopádu a pozorujeme tu ohromnou sílu tekoucí masy vody. Četla jsem, že tu pár lidí vodopády sjelo, např. uzavření v sudu apod., to si teď vůbec neumím představit. Jak tohle někdo mohl přežít? Dokonce tu prý spadlo do vody dítě a dole ho normálně vytáhli…

Když Daneček ze všech stran důkladně prozkoumá namontovaný dalekohled na břehu, vydáváme se proti proudu Niagáry. Přes její peřeje přecházíme po mostě a ocitáme se na druhém břehu. Zde se dá dojít až k malé vyhlídkové plošině, která je přímo uprostřed vodopádů. Zleva kolem vás teče voda a padá kamsi dolů a vpravo to samé. Pro mě neuvěřitelný zážitek, blíž už být asi ani nemůžeme. Koukáme dolů, kam vodopád dopadá a stejně jako z levé strany i z této pravé je pod vodopádem dřevěný chodník, po němž se lze dostat až k vodopádu. Zrovna sem jedna paní šplhá a nečekaný poryv větru zařídí, že se na chodníku pod návalem vody rozplácne na zem jak žába pod kolem. Hehe, tak z této strany už tam nejdu J

Po břehu pokračujeme dále k druhému vodopádu ve tvaru podkovy, který je prý sice vidět lépe z kanadské strany, i odtud to ale stojí za to. Opět neodolám a zajdu si pro fotku až k nejbližšímu zábradlí, sprcha už mě nepřekvapuje J

Spokojení se vracíme na hotel a ukládáme Danečka k odpolednímu spánku. Po probuzení se vydáváme do Targetu, kde doplňujeme zásoby dětských potravin, které tu mají zrovna v akci za polovic. Daneček si tak může večer spokojeně čvachtat.  Stejně jako nás ráno překvapil zapnutím televize, teď nám vyráží dech ještě víc. Když si vytahuji ohřáté nudle z mikrovlnky, mumínek pohotově přiběhne, znova si otevře mikrovlnku, vrazí do ní svůj čajíček, zavře a jde otáčet kolečkem na ohřev. No čumím jako puk! J

Den 9

Na skok v Kanadě

Dnes se plánujeme vydat na kanadskou stranu Niagarských vodopádů. Máme trochu strach z přechodu do Kanady a zpět, ale tyto obavy se ukazují jako naprosto zbytečné. Naopak, když se  nám podaří najít chodník vedoucí k přechodu, narazíme na jeho konci jen na opuštěný turniket, jím bez jakékoliv komunikace s někým projdeme a rázem jsme na Rainbow Bridge vedoucí do Kanady. Na kanadské straně jen pár obligátních otázek: Jak dlouho se zdržíte? Jen několik hodin… Kam míříte? Podívat se na vodopád z druhé strany, z té vaší prý vypadá líp… úředník se usměje a jdeme.

Ano, z kanadské strany je výhled na oba vodopády opravdu lepší, na té americké jsme jim ale zase byli blíže, takže jsme rádi, že jsme to absolvovali oboje.

Po promenádě jdeme až k Podkovovitému vodopádu a je to teda pecka, tento vodopád je vyšší a i celkově větší, takže jsme unešeni znovu. Stojíme na jeho okraji a snažíme se udělat nějakou kloudnou fotku. Vodopád se ale odtud ani nevejde do záběru a navíc je hnusně. Pomalu se tedy vracíme zpátky a čekáme, až vysvitne sluníčko, abychom ho vyfotili z větší dálky. Mezitím využíváme místní park ke hraní. Daneček čapne první klacek, co najde a s hlasitým „Jdi, di, di“ žene blížící se verku na strom. Jsme hotoví smíchy J Ještě je třeba naházet pár kamínků do fontány a už je tu sluníčko. Rychle dělám pár fotek. Ta půlminuta sluníčka na to akorát tak stačila.

Vracíme se zpátky do USA. Na kanadské straně musíme každý zaplatit půldolar ve dvou čtvrťácích do turniketu a hned jsme zpátky na Rainbow Bridge. Úředník na americké straně vypadá trochu nevrle a víc se vyptává, ale vše jde bez problémů. Za pět minut jsme zpět v USA.

Opět Danečka ukládáme k odpolednímu spánku a večer jdem nakupovat. Je tu obchoďák, kde mají všechno za dolar. Daneček tu čapne dvě obří (naštěstí plastové) vánoční baňky a nechce se vzdát ani jedné. Vždy, když mu jedna upadne, složitě přemýšlí, jak ji zvednout, aby nemusel zároveň pustit tu druhou, pak je obě schovává pod regál, pak je zase vytahuje a hledá pro ně lepší místo J Nakonec musíme zakoupit alespoň bublifukovou sadu, s níž si pak vystaráme celý večer. A mají tu i normální nůž, halelujaaa!!!

Foto z Niagár zde