Tak je to tady - dlouho očekávaný poslední článek :) Otáteli jsme s ním. Po návratu na nás dosedla spousta věcí, jako prudká změna prostředí (pro mne rozhodně ne k lepšímu), vítání s rodinou a všemi přáteli, doktoři, stěhování, vybalování a hledání nové práce...  A hlavně jsme se museli smířit s tím, že letos jsme docestovali :( To bylo ta největší rána...

Důvodů k návratu byla celá řada. A předesílám, že nešlo o náš rozchod, jak mi několik lidí psalo. Pravdou je, že už jsme byli hodně unavení. Unavení z 15hodinových přesunů autobusem každý druhý nebo třetí den, unavení z nocování na letištích, kdy toho člověk moc nenaspí, unavení ze špatných a hlučných hotelů, unavení z věčného zjišťování informací jak se kam dostat, kdy a za kolik, unavení ze smlouvání... Peťův dlouhodobě špatný zdravotní stav tomu také moc nepřidal. Po tom, co jsme museli vyhledat doktora při naší první návštěvě v Kuala Lumpur a po několika dnech strávených v nemocnici na Bali se Peťovy problémy opět ozvaly 2dny před odletem do Austrálie. Mohl to být appendix nebo něco dalšího, doktoři si nebyli jistí a doporučovali nám brzký návrat domů, řadu komplikovaných vyšetření a absolvování dlouhodobého léčení. Svedli jsme poslední boj o to, kdy se pojede domů. A k mé dlouhodobé lítosti se jelo hned...

Náš web jsme nazvali První pokus o první cestu kolem světa. Ačkoliv jsme se s Petrem dohodli, že jde opravdu jen o pokus, v koutku duše jsem stále doufala, že cestu dokončíme, protože vím, orologi replica že žádný druhý pokus z finančních i časových důvodů už pravděpodobně nikdy nebude. Stalo se, a co teď? Tato cesta pro mě znamenala splnit si poslední velký životní sen před tím, než "zahnízdím" :). Jako správný skeptik jsem si říkala, že až budeme mít děti, už se nikam nedostaneme. A ejhle, ten paradox - na cestě jsme potkali zástupy párů s miminkem, s odrostlejšími dětmi i důchodce. Oba jsme si uvědomili, že naše rodiny i ta rodina budoucí jsou u nás na prvním místě a co se cestování týče, nikdy se ho nevzdáme. Co jsme nezvládli dokončit na cestě holt nestihnem za následující půlrok, ale dáme si na to zbytek života. Tak až někam zase za čas vyrazíme, přibudou další články :)

A teď by tato cesta zasloužila nějaké shrnutí...

Za půl roku jsme navštívili stovky zajímavých míst po celé Asii, spali jsme na 82 různých místech, z toho v 66ti "hotelech", 8x ve vlaku, 4x na letišti, 2x v letadle, 1x v autobuse a 1x na lodi. Urazili jsme přes 62 000km, což je jeden a půlkrát kolem země (po rovníku). Každý jsme utratili cca 120tis Kč, plus 15tis pojištění plus očkování.

Zážitků máme, že bychom je mohli do konce života sypat z rukávu. Velkou nevýhodou takovéhoto stylu cestování je to, že se Vám intenzivní zážitky kumulují závratnou rychlostí a Vy ani nemáte čas je všechny vstřebávat. Není to jako několikatýdenní dovolená, kterou si vychutnáte naplno a po návratu domů necháte zážitky a dojmy usadit a dlouhou dobu z ní žijete... Tohle je kolotoč. Sotva dokončíte jednu zběsilou jízdu, už nasedáte do další. A pravdou je, že za chvíli si těch zážitků přestáváte vážit, zapomínáte, a to, že se máte vlastně skvěle, Vám musí připomenout někdo cízí.... Samozřejmě, takhle zpětně, jsme za každý jednotlivý zážitek, za každou vzpomínku moc rádi a neměnili bychom!

Tak snad co pro nás bylo nejlepší?

Petr:Když začnu vyjmenovávat to co bylo "nejlepší", bude to působit jako seznam skoro všeho, co jsme zažili. Určitě si vždy vybavím sestup do kráteru sopky, setkání s orangutanem mojí velikosti na Sumatře a hlavně nečekané skřížení si cesty s více než dvoumetrovým varanem na Perhentianu, plavání s obříma želvama na SriLance... Zvířata vůbec byly nejčastější superzážitky. Určitě k nim patří i třeba adrenalinové cesty v "autobusech" v Indonésii a Indii, "sebevražedné" výlety na motorce v Nepálu, Vietnamu. Nezapomenu na můj první let paraglajdem v Himalájích a taky hlavně na můj první ponor na otevřeném moři a jsem rád, že jsem ho přežil. 

Lenka: Jako první mi vždycky vyvstane potápění se žraloky na Pulau Perhentian, to byl opravdu ten nejintenzivnější zážitek z celé cesty. V závěsu mám paragliding v Nepálu, Velkou čínskou zeď, chlastačku s Vietnamcama, Taj Mahal, sopku Mt. Ijen, šnorchlování na Bali, pandí rezervaci, napadení slonem na Srí Lance,... Z toho už se nedá jen tak vybrat... Za zemi, která na mě zanechala největší stopy, a byla tedy svým způsobem nejpůsobivější, musím říct Indii, nejpohodovější mi přišlo Bali.

A poučení na závěr, aneb co nám tato cesta přinesla:

Petr:Určitě mi to kompletně změnilo pohled na lidi, otevřelo v některých věcech oči. Teď už pro mě slova jako chudoba a štěsí mají úplně jiný význam. Možná že až ve Vietnamu jsem pochopil, jak moc "u nás" někteří lidé žijí tím, že se neustále honí za něčím, co je stejně neudělá šťastnými. Myslím, že se teď umím na věci, které jsem dřív bezhlavě odsuzoval, podívat s větším nadhledem. Každý by potřeboval rozšířit si takto obzory... Negativní přínos onoho většího rozhledu je asi ten, když člověk uvidí, jak můžou jednoduché věci jinde fungovat bez problému a u nás ne.

Lenka: Jednoznačně větší nadhled. Právě v chudších zemích jsem pochopila, že život se dá žít i jinak než u nás a že ke štěstí člověk nepotřebuje milióny. Chybí mi přátelské a upřímně srdečné chování skromných Asiatů, kterým je cizí závist, pomluvy, sobecké chování a neúcta k ostatním lidem. Přiznávám, že v prvních týdnech po návratu jsem reálně zvažovala, že se přestěhuji na Bali, kde jsem si dokonce vyhlídla jednu nemovitost :). Nyní, doma, jsem překvapivě již zcela vyléčena ze svého shopoholismu neb materiální věci mi už prostě nedělají takovou radost... Přiznávám, že tady nejsem tak ráda, jako tomu bylo před naším odjezdem... Snad se to ještě "usadí"...

Frenky, jestli budu mit ještě zbytek sil, pokusím se ti dát do fotogalerie poslední fotky z Kualal Lumpur, a tím to tak nějak pro tento rok všechno ukončit. Závěrem děkujeme všem čtenářům za příspěvky, přízeň i podporu. Snad Vás zase někdy v průběhu dalších let na těchto stránkách potěšíme něčím novým :)

Všem cestovatelům třikrát zdar!

Lenka & Petr

Breitling Replica Watches