Den 152

Ze Singarayi vyrážíme před polednem a kolem třetí odpoledne přijíždíme k naší další zastávce – malému městečku Tulamben. První hotel, který zkoušíme, vlastní Češka, což nás nemálo překvapuje. A v přilehlé restauraci se to Čechy taky jenom hemží. Bohužel 1600Kč za jednu noc... Za to obvykle spíme tak minimálně týden. Na dalším hotelu, kde je bohužel jen studená voda, nás posílají do jiného, nově vybudovaného. To zní dobře. Nově otevřené hotely zbožňujeme. Většinou tu dostanete luxus za půlku cenu, neb majitel je ze startu rád za každého hosta. A taky, že jo! Jeden z nejlepších hotelů, kde jsme zatím bydleli. Pokoj s výhledem na moře, bazén, koupelna velká jako obvykle náš pokoj, všechno nové, čisté, krásné. Po těch mýdýlkách, šampónech, zubních nitech, uchošťourech, leštičích na boty, koupacích čepicích a kdoví čem ještě se nám už začínalo stýskat. A navíc, v hotelu jsme sami, takže máme konečně zaručen klidný spánek. To se nám poštěstí minimálně. Ani žádný kohout v okolí hotelu není!!! (Pozn.: Na Bali nás každé ráno, ať jsme spali kdekoliv, budilo vždycky několikahodinové vytrvalé kokrhání kohouta. I Peťa, kterého považuju za nejmírumilovnější osobu na zemi, vstával každé ráno se slovy: „Kde mám nůž, já toho bastarda půjdu podříznout“ a až pak následovalo obvyklé „Dobré ráno“). A třešnička na dortu, podržte se, majitelem je opět Čech!!!

Ubytováváme se a snažíme se připojit na extrémně pomalý internet. Hned po tom, co jsme se na Kutě přesvědčili, že Peťův zdravotní stav není vážný a dá se obstojně řešit zeleninovou dietou, jsme zažádali o australské vízum. Dneska ráno nám ho schválili a tak se chytáme konečně na poslední chvíli koupit letenky. Do 4 dnů totiž musíme opustit Indonésii neb nám vyprší měsíční indonéské vízum a tak začínáme trochu stresovat. Letenky do Austrálie jsou naštěstí pořád levné. To se mi ulevilo...

Na stránkách AirAsia naťukávám potřebné údaje, ale co čert nechtěl, letenky nejdou zaplatit!!! Zkouším to snad milionkrát, ale jejich webovky selžou vždy při placení... Kartou to není, limitama to není, už jsem u nich nakupovala mnohokrát... Jsme bezradní... Ostatní prodejci jsou tak o 50% dražší... Je už skoro 10 večer. Nezbývá než jít spát. Chceme dát notebook na nabíječku, ale uuups!!!! Kde ji jen máme?!?! Asi na hotelu v Singaraye!!! :( Když se holt sere... voláme zpátky do Singarayi na hotel, naštěstí ten adaptér našli a nezapřeli. Prozatím si půjčujeme náhradní od manažerky našeho současného hotelu.... S těžkou hlavou jdeme spát.

Den 153

Vstáváme brzy. Peťa vyráží džípem zpátky do Singarayi pro adaptér, já jdu do města na nějaký rychlejší internet zkusit znova koupit letenky nebo pohledat nějaké jiné.

V prvním restauraci s wifi jim nejede net, v internetové kavárně se jedna stránka načítá 15min, v další restauraci už zaplaťpánůh wifi jede obstojně. Balijská servírka se mě ptá odkud jsem. Říkám, že z České Republiky, načež nadšeně vykřikne a vyhrkne „Today I made bramboráky and guláš, Liboréééééé!!!!“ A už se hrne ven za náma Libor, její manžel a rodák z ČR. Tady těch Čechů ale musí být!!! Nakonec jsme zjistili, že není, jsou tu čtyři čeští majitele hotelu, my měli štěstí na 3 z nich...

Za svižné konverzace s Liborem čas plyne jako voda. Když si odbíhá do hotelu taky pro notebook, konečně mám prostor na koupi letenek. První věc je, že jsou zase o pětikilo dražší než včera, druhá, že stále nejdou koupit. Začíná mě popadat opravdová panika. Naštěstí ji Libor zdárně rozptyluje ochutnávkou guláše. Chápete to? Guláš! Pravý český guláš! První pořádné jídlo po půl roce! Bohužel, guláš neguláš, letenky se samy nekoupí a mě se zrovna vybil notebook. Musím najít nějakou další internetovou kavárnu. S těžkým srdcem se loučím a slibuju, že večer přijdu na guláš i s Péťou. V internetové kavárně frčí net jak o závod, není to ale nic platné, letenky stále nejdou zaplatit, možná mají někde chybu oni. Vzdávám to. Zítra, až se budem vracet na Kutu, se stavíme přímo v pobočce Air Asia a zeptáme se. Letenky už budou pravděpodobně moc drahé, ale co nám teď zbývá...

Vracím se na hotel a po cestě mě míjí vracející se Peťa. Akorát. Dáváme oběd a jdeme se věnovat tomu, proč jsme sem přijeli – potápění. Hlavní atrakcí zde je před šedesáti lety potopený vrak americké nákladní lodi. Vrak se nachází 50m od břehu v hloubce mezi 5-30m. Viditelnost je dobrá, čili kašleme na drahé potápění s bombou a jdeme jenom šnorchlovat. Vrak lodi Liberty ale nebyl to hlavní, co nás tady pod vodou dostalo.  Bylo to hejno kranasů – zhruba půlmetrových tuňákovitých ryb. Narazila jsem na ně kousek od vraku a hned jsem přivolala Péťu. Čučeli jsme jak puci. Těch ryb tam musely být tisíce. Drželi se ve semknutém hejnu, takže přes ně nebylo ani vidět skrz. Příliš se nás nebáli, takže jsme plavali půl metru od nich a smáli se, jak se v hejnu udělala díra pokaždé, když jsme do něj píchli rukou nebo nohou. Peťovi se pak nakonec podařilo na jednu z nich šáhnout.

Plaveme si tak lážo plážo s hejnem a kašleme na nějaký pitomý vrak. Obdivujeme, jak se hejno různě kroutí a klesá do hlubin a zase stoupá na hladinu, když v tom najednou kolem nás dělají kranasové vír!!! Bááájooo!!! Tak to je senzační! My uprostřed a všude kolem nás rybí oči. Pravda, kranasové nevyhlíží zrovna přátelsky, některé z těch ryb měly pohled jako vrah, ale to že jsou masožravé jsme se dozvěděli až později. Nás to hřeje na duši. Vír sahá až kamsi do hlubiny, kam už nevidíme. Děláme asi tak 2 biliony fotek a spokojeně se na sebe culíme. Tak to byl jednoznačně nejlepší zážitek z Bali. Začíná se stmívat a tak musíme ke břehu...

Na hotelu dáváme sprchu a jdeme na slibovaný guláš.

Petr: Gulááááš ! Českej ! A výbornej... konečně.

Za Liborem přijeli na návštěvu nějací další dva Pražáci, a tak se připojujeme a hned vyměňujeme potápěčské zážitky. Dozvídáme se, že hejno kranasů tu bývá často a že k nim hlavně ráno připlouvají asi metrové mateční ryby, které teda už budí daleko větší respekt... Možná to půjdem ráno skouknout zas :) Krom potápění přichází hovor na zdejší zvyky. Když má Libor ženu ze Sulawesi, kdeco ví. Nejvíc nás zaujalo jeho vyprávění o pohřebních zvyklostech. Když na Sulawesi (pozn. jeden z indonéských ostrovů) prý zemře člen rodiny, je třeba mu projevit úctu a to zakoupením toho nejkrásnějšího růžového buvola. Vlastně nemusí být růžový, ale tím obyčejným projeví úcty méně. Nejdřív se divíme, že existuje růžový buvol. Je to trochu divný. Pak jsme ale pár takových kusů taky cestou viděli. Na Sulawesi může stát tento výstavní buvol prý i kolem 1mil Kč, a tak na něj rodina musí hodně dlouho šetřit. Mezitím mají mrtvolu zemřelého doma. Je nabalzamovaná, nesmrdí a leží ve své posteli. Každé ráno jí někdo přinese snídani. Liborova manželka takto měla doma „babičku“ šest let. Hodně divná představa. Po poražení buvola a pohřební hostině pak zemřelého pochovají buď do skály nebo do korun stromů. Zásadně se nepohřbívá do půdy, tamější lidé věří, že půda plodí život a tak není k těmto účelům vhodná...

Na hotel se vracíme pozdě, spokojení s dnešním šnorchlováním a fajn pokecem u pivka. To bodlo.

Den 154

Po snídani jdeme hned do moře. Původně jsme chtěli jít znovu za kranasím hejnem, ale ráno jsme potkali majitele našeho hotelu, taky prima chlap, a doporučil nám korálovou zahradu hned naproti hotelu. Je fakt, že kranasi jsme už viděli, a tak se necháváme zlákat a dáváme přednost zase něčemu novému. A nezklamalo nás to. Pár kroků ze srázu k moři a jsme sami v opuštěné zátoce. Hned po prvním kouknutí pod vodní hladinu víme, že to tady bude stát za to. Louky měkkých i tvrdých korálů, spousta ryb. Super!

Jak si tak plavu a pozoruju ježíky hnědé, klipky hrotcové, bodloky žluté, hnědé, jednorohé, upoutá můj pohled jakýsi pohyb pod jedním z korálů. Dívám se lépe, a hele!!! Muréééna!!! A tentokrát pořádný macek a pěkně vybarvená!!! Otvírá na mě tlamičku plnou zubů, a tak si držím trochu odstup. Stejně mi to ale nedá a jdu ji pod korál aspoň párkrát blejsknout.

Petr: Zatímco Lenka slaví svou první pořádnou murénu, já opět plavu trochu dál od břehu, kouknout do hlubiny. Nejednou se mi to vyplatilo a už jsem tak zahlídl dvoumetrové barakudy.. Tentokrát to ale vypadá špatně, nikde nic, tak se pomalu otáčím zpět když v tom skoro přímo pode mnou, silueta nějaké velké ryby. Když odplula dál ode mne, z boku už to byl jasně rozpoznatelný žralok. Takže honem zpět za Lenkou :-) (pochlubit se a taky se dostat do bezpečí).

Naše Tour de Šnorcheling pokračuje další dvě hodiny. Jsou tu stovky velkých modrých hvězdic. Nikde jsme jich ještě tolik neviděli. Na ploše 5x5m se jich dalo najít i 10. A taky je tu velká koncentrace „bobánků“. Tak jsme pojmenovali jeden druh roztomilých ryb, které jsou nafouklé jako podlouhlý hranatý balónek, vzadu mají úzký ocásek, jejich čumáček vypadá jak čivava a mají miniaturní boční ploutvičky, takže když chtějí utéct, roztomile máchají těma ploutvičkama ve snaze upádlovat to velké tělo :)  A bobánků jsme viděli spousty – nejčastěji hnědé, šedé, někdy žluté a jednou jsme viděli toho nejkrásnějšího bobánka na světě – fialového se žlutýma tečkama. Oficiální název se mi najít nepodařilo, takže přikládám jen ilustrační foto. 

Rozmočení víc než chleba v polívce se škrábeme na břeh. Pakujeme věci do auta a vracíme se do Kuty. Cíl – navštívit AirAsia. Máme ještě trochu času a tak ho využíváme k milým zastávkám na terasovitých políčkách, v několika chrámech a v přístavu. Navečer vjíždíme do Kuty a do obchoďáku, kde mají sídlo naše drahé vyvolené aerolinie. Chci se zeptat, zda mají problém na svých webových stránkách, protože při koupi letenek tady osobně se platí opět příplatek - další pětikilo. Slovu website tady nikdo nerozumí, a o tom, že si lidi můžou koupit letenky na internetu, taky asi nemají ani páru. Čumí na mě, jak kdybych spadla z vesmíru. Tak nic. S Austrálií to nevypadá dobře.Pozítří musíme odletět, letenky koupit nešli, a tak nemáme zabookované ani auto, které je třeba domluvit aspoň tak 3 týdny dopředu, aby byla cena výhodná. Kašleme na to. Kupujeme letenky do Kuala Lumpur. Austrálie bude muset počkat.

Teď, když se válíme na opuštěné pláži na thajském ostrově Ko Samui, mohu říct, že to byl nejlepší nápad, jaký jsme mohli mít :) Ale o tom příště.

Den 155

A nadešel náš poslední den na Bali. Přemýšlíme, jak ho na Kutě nejlépe využít. A nenapadlo nás nic šílenějšího a zároveň lepšího, než půjčit auto a jet na otočku tu štreku zpátky do Tulambenu zase si zašnorchlovat. Tak moc nás Tulamben okouzlil!!! No co, benzín tu stojí 10Kč/litr, tak nás to moc netankuje. Peťa frčí do půjčovny pro auto, já do restaurace nechat udělat na cestu nějaký oběd a sváču. Za chvíli už frčíme směr Tulamben a po jedné odpoledne skáčeme nadšeně do moře. Dneska jsme si pro rybičky nachystali překvápko, máme chleba!

Petr: Vzít sebou krmení byl fajn  nápad. Když šnorchlujete a náhodou kolem Vás není zrovna moc ryb, stačí rozhodit pár kousků kolem sebe a do deseti sekund se to začne hemžit. Ty ryby, co před náma vždycky utíkali a nechtěli se nechat vyfotit najednou poslušně zobou i z ruky, paráda. Čím víc jsme šli s krmením do větší hlouby, tím větší ryby kolem nás kroužili. Až jsme se najednou ocitli opět nad vrakem lodi a kolem nás hejno obrovských tmavých ryb. Zkouším je navnadit na malé kousky a větší držím nehybně v ruce. A v tom, přijela jedna potvora veliká a vcucla mi půlku prstu.. to teda byl pocit :-) Rychle dávám ještě krmení Lence, ať si taky „užije“ :-)

To Peťa neměl dělat, ty potvory, jako by to věděly, začaly kroužit všechny kolem mě, až mi zapatillas nike baratas to nahnalo celkem strach. Přeci jen měli některé přes půl metru. A tak jsem jim zbaběle hodila všechno žrádlo, co jsem měla, a plavala pryč. Stejně mě ale půlka z nich hodnou chvíli zákeřně pronásledovala... 

Protože kolem vraku je dneska spousta malých medůzek (nebezpečné nejsou, ale jejich požahání příjemné taky zrovna není), vracíme se blíže ke břehu a notnou chvíli ještě šnorchlujeme v mělčí vodě – jsou tu krásné větevníky a skoro na mělčině se mi podařilo na kameni objevit krásného kanice...  Užíváme si to, co to jde. Poslední dobou jsme vůbec zjistili, že šnorchlování nám dělá ze všeho tu největší radost. Z vody vylézáme vždycky s otiskem potápěčských brýlí kolem očí a širokým úsměvem na tváři.

Až budem na Bali příště, zajedem si na Manta Point objevit nějaké ty čtyřmetrové manty!!! Rozradostnění se vracíme zpátky na Kutu, večeříme, balíme, rano letíme do Kuala Lumpur.

Omega Replica Watches

"Menší" fotogalerie zde. (opět doporučuji Explorer, nebo Chrome na prohlížení.)