Den 141

4:00 budíček. Zase :(. Právě se nacházíme v zapadlém hotýlku uprostře kávových plantáží. Hned za hotelem je fabrika na kávu. Rozlepujeme oči. Po včerejším náročném programu na Bromu a 8hodinovém přesunu minibusem po silnicích 12té třídy máme asi tolik energie, co před 1000lety balzamovaná mrtvola. A bude hůř. Po snídani ve 4:15 a hodině další cesty minibusem nás čeká trekking k hoře Mt. Ijen.

Hora Mt. Ijen (2368m) se  nachází v národním parku Baluran National Park. Kdysi byla mohutným aktivním kráterem. Poslední velká erupce byla zaznamenána roku 1936, poslední malá 1952. Dnes je již vulkán tichý, ačkoliv stále aktivní. Zabírá plochu neuvěřitelných 134km2 a stává se tak dominantou krajiny. Na dně kráteru sopky se nachází tyrkysově modré, bublající jezero, na jehož břehu vznikají ložiska síry. Tady na těžbě tvrdě pracují desítky dělníků, v naprosto příšerných podmínkách, za minimální plat...

Pod horou automaticky přepínáme na rezervu rezervy, která je posledním mezistupněm mezi životem a smrtí a šlapeme do kopce. Má to být jen několik kilometrů, tak to snad dáme... Je 5:30. Cestou se k nám připojuje jeden z místních, který právě taky míří nahoru a dává se s námi do hovoru. Na ramenou nese na tyči dva proutěné koše, v nichž bude zpátky dolů snášet síru. Je to jeden z dělníků. Vypráví, jak se nahoru škrábe dvakrát denně, 7dní v týdnu, a pokaždé snese v proutěných koších dolů kolem 75-80kg síry. Z jednu cestu má kolem 10USD. Vypadá vesele. Prý až se nadýcháme nahoře čadící síry, budeme mít taky úsměv na tváři... Cesta za hovoru celkem utíká. Po 2km chůze do kopce už Peťa nemůže, a tak dáváme pauzu a s dělníkem se loučíme. Ten za chvíli mizí svižným krokem v kopcích.

Po další hodině stoupání už jsme nad úrovní mraků. Zanedlouho se nám naskýtá neobyčejný výhled. Přímo před námi se nečekaně zpoza zatáčky objevuje obří rozpraskaný kráter, dole sytě modré jezírko a z něj stoupajíc í oblaka páry. Je to něco tak monstrózního, že to ani nejde popsat, to člověk prostě musí vidět!

audemars piguet replica watches https://www.apwatchreplica.com/

Když se zadíváme pozorněji na dno kráteru, vidíme konečně v rohu jezírka dobře zdroj páry – je to hromada žluté síry. Od ní vede po obvodu kráteru ne příliš důmyslně propracovaná cestička nahoru a po ní se pohybuje zástup mravenčích dělníků. Každý se dvěma kopečky žluté síry v zavěšených koších. Pomalu ale jistě stoupají nahoru, po špatně schůdných kamenech, obutí jen v gumákách nebo ve vietnamkách. Někteří s hadrou přes obličej, jiní jen tak. Potkali jsme jen jednoho dělníka, který měl na obličeji plynovou masku, a ta ještě vypadala na domácí výrobu.

Jdeme dolů. Chceme sejít až k okraji jezera. Postupujeme pomalu a obvzlášť obezřetně, abychom neuklouzli a nespadli dolů. Cestou se s respektem vyhýbáme řadě dělníků s 80kg nákladem. Všude jim dáváme přednost. Do půl hodinky jsme dole. Poryv větru zrovna zařídil, že je dole u jezírka nedýchatelno. Oblaka síry nám letí přímo do obličeje a nemůžeme se nadechnout ani přes mikinu. Šílený pocit bezmoci. Rychle děláme pár fotek a pádíme pryč, abychom se neudusili. Není tady k tomu daleko. Síra nás mimoto dost štípe v očích. V tom z kouře vychází jeden dělník a v klidu, jen se šátkem přes nos a ústa, mizí zase zpátky. Přímo u zdroje kouře kutá síru. Panebože, kolik let to tak může dělat než přijde o zdraví?!?

Stoupáme zpátky. Jednomu ze žebrajících dělníků necháváme půl chleba – naši svačinu. Chce po nás i cigára... jakoby toho kouře neměl už tak dost... Každý z dělníků sestupuje během rána do kráteru dvakrát a vynáší si síru nahoru. Po jedné hodině odpoledne už je totiž v kráteru nedýchatelno úplně, a tak není možné dolů sestoupit. Odpoledne pak věnují dvou cestám dolů z okraje kráteru zpátky do vesnice.

Jsme zpátky nahoře. Fouká tu tak, že nejsme schopni udělat krok pořádně rovně. Namáhavě obcházíme kráter ještě z druhé strany, děláme poslední foto a sestupujeme zpátky do údolí. V 9hod stojíme zpátky u minibusu. Následuje 4hodinová cesta k trajektu na Bali. Pokud jsme včera jeli po silnicích 12té třídy, dneska to je minimálně třída šestnáctá. Můj plán trochu se v minibuse prospat se hroutí se třetím třísknutím hlavy o boční okýnko. Velmi pomalu zdoláváme každý kámen v čemsi, co kdysi snad bývalo cestou. Kurňa, co bych teď dala za srílanské silnice.... Míjíme spousty kávových plantáží. Řidič nám dokonce na požádání zastavuje, abychom se mohli podívat na rostliny kávovníku zblízka.

Konečně jsme v cíli – u trajektu na Bali. Dáváme si oběd, kupujeme lístky a nasedáme na autobus, jež o 5min později vjíždí na trajekt. O další 4hodiny později vystupujeme na autobusovém nádraží v hlavním městě Bali – Denpasaru. Loučíme se s dalším fajn českým párem, jež s námi sdílel minibus a cestu už z Broma a vyrážíme hledat ubytování...

Foto zde