Den 136

Stojíme na medanském letišti a koukáme na odletovou tabuli. Náš let je zpožděn, a to rovnou o několik hodin. Naštěstí by tu měla být wi-fi, a tak asi strávím ten čas navíc alespoň nahráváním fotek na web.

Wi-fi nefunguje. Místo nahrávání fotek jsem strávila 3 hodiny chozením po letišti a hledáním silnějšího signálu. Když se mi to konečně povedlo, wi-fi vypadla.

V 6 večer přistáváme na centrální Jávě, replicas rolex v Yogyakartě. Poměrně levným taxíkem jedeme 15km do centra a hledáme hotel. Ceny jsou tu oproti Sumatře dvojnásobné – hotel, kde se dá aspoň trochu vyspat najdete od 120INR výše. Kačastrofa.

Den 137

Vyspáváme, snídáme. Peťa odpočívá a já hledám zatím letenky po Austrálii. Nejvyšší čas to začít zařizovat... Začínáme být v těchle věcech až moc flegmatičtí... Ani ne za 3 týdny bychom tam měli letět, ale ještě jsme ani nepožádali o vízum, nekoupili letenky, nezabookovali auto, nic.

Po obědě vyrážíme do města. Chceme navštívit Kraton Palace, ale zavírá ve 2hod, a tak volíme raději Ptačí trh. Dobře děláme. Paláců jsme už viděli, ale na ptačím trhu jsme poprvé. Ptáci v proutěných klecích jsou po Asii velmi oblíbení a najdete je zavěšené v mnohých restauracích i před obyčejnými domy. Tady se to klecemi i ptáky jenom hemží. Od těch zpěvavých ptáků až po výstavní obří kohouty. Nechápu ty prodejce, jak tady můžou být v tom ptačím randálu celý den... Navíc se tu neprodává jen ptactvo, ale také štěňátka, koťátka, králíčci, gekonni, hlodavci...

Večer jdeme do jedné z turistických restaurací uspokojit touhu po pořádném fláku masa a dáváme si steak. Na zítřek domlouváme výlet na Borobudur a Prambanan a na večer balet. Vstávat budeme ještě před slepicema, o půl čtvrté ráno, abychom stihli východ slunce nad Borobudurem a nad ranním oparem spatřili sopku Merapi, která tady svým výbuchem nadělala cca před půl rokem pěknou paseku.

Den 138 – Petr

Sedíme na vrcholu chrámového koplexu Borobudur. Borobudur je budhistická stavba s čtvercovými terasami, základna má úctyhodných 118x118m. Na vrchní terase stojí uprostřed stupa obklopená dalšími 72 menšími, perforovanými stupami, uvnitř kterých se skrývá socha sedícího Budhy. Najdete tu skoro 3tisíce reliéfů a přes 500 soch Budhy. Pochopitelně je to jedno z nejnavštěvovanějších poutních míst, o čemž jsme se přesvědčili i my.

Jsme ospalí z brzkého vstávání vyčkáváme východ slunce. Mělo by vyjít támhle za tou obrovskou sopkou.. počkat, někde je chyba. Sopka nikde, slunce nikde a přitom už je světlo? No, počasí si člověk nenaplánuje a tak jsme měli to štěstí, že zrovna na východu jsme měli pěkně zataženo.

Nezoufáme, fotky s mlhou v pozadí jsou taky pěkné a navíc jsme se opět stali hvězdami místních. Ti si nás zase všichni nenápadně fotí. To jste ale neviděli ten cirkus, když jsme jim pro fotku zapózovali. První poprask nastal, když jsem si stoupnul za učitele, který své třídě podával výklad o chrámu a dělal jako že taky něco povídám, abych děcka pobavil. Ty se ale moc nechytali. Zato učitel se hned otočil a začal se se mnou vybavovat a na děcka se úplně vybodl. Když se dozvěděl, odkud jsme, otočil se k třídě a hrdě jim to pověděl. Pak se zeptal jestli si se mnou můžou udělat fotku. Proč by ne, že :-) V tom se skoro celá třída vrhla na mě a děcka se mačkali, aby mi byly co nejblíž. Tedy hlavně kluci, holky už se pomalu seskupovali kolem Lenky :-) Toto jsme pak absolvovali ještě několikrát, než jsme obešli okruh na vrchní terase. Bylo docela milé vidět ty rozjařené obličeje dětí i dospělých, po tom, co se mohli vyfotit s blonďatýma bělochama.

Společně s tříčlenou veselou skupinkou Čechů, se kterými jsme se náhodou potkali ráno v minibusu, se  přesouváme k našemu druhému cíli – chrámovému kompexu Prambanan. Ten je pro změnu největší hinduistický chrámový komplex v Indonésii. V půli cesty mezi oběma chrámy si v dálce, nad oblaky všimám obrysů sopky Merapi. Prosím řidiče, aby zastavil na fotku. Zastavuje o kousek dále - u místa, kudy se  před půl rokem valila láva. Koryto je široké dobrých 10-15m. Při explozi přišlo o život několik set lidí. Teď jsou tu vidět jen trosky budov a podivné, popelovým „kamenem“ zaplněné koryto lávové řeky. Nejabsurdněji ale působil stánek u silnice, kde malá holka prodávala DVD s fiktivním dobrodružným filmem „Volcano“.

O další hodinu později už kráčíme parkem a v dálce vykukují vrcholky šestice chrámů Prambananu. Máme „štěstí“ - právě probíhají nějaké rekonstrukce a záchrané práce. Tento komplex totiž pro změnu zničilo velké zemětřesení před sedmi lety (kromě něj i vetšinu obydlí široko daleko). Tentokrát počasí přeje a fotíme o sto šest. Lenka nasazuje náš 300mm objektiv a vyráží na lov portrétů. Moc se tu jinak nezdržujeme, máme totiž na večer v plánu „kulturní vložku“ na stejném místě, takže po fotkách a prohlídce vnitřku chrámu míříme zpět k našemu minibusu.

Zpět na hotelu trávím mezičas vyspáváním, Lenka třídí fotky. Po večeři pak opět míříme k Prambananu, tentokrát bude ale jen dělat kulisu venkovnímu amfiteátru. Čeká nás „baletní“ představení Ramayana. Před tím si dopřáváme občerstvení v luxusní restauraci přímo před nasvícenýmy chrámy. O hodinu později už sedíme v poloprázdném hledišti a užíváme si Indonéské pojetí baletu, kostýmy a nápadité masky tanečníků. Perfektní tečka za perným dnem.

O desáté večer přijíždíme zpět na hotel a polomrtví jdeme spát. Ráno vstáváme zase o sedmé ráno a odjíždíme k jedné z nejkrásnějších indonéských sopek – k vulkánu Bromo. 

Foto zde