Den 128 – Den 132

Po asi čtyřhodinové jízdě z Medanu vystupujeme v městečku Parapat na břehu jezera Toba. 

Jezero Toba je jezero vulkanického původu a jde o největší jezero v jihovýchodní Asii. Zabírá plochu 1707km2 . V jeho středu vznikl vuklanickou erupcí obrovský ostrov Samosir. A nejsou to jen úchvatné hory a křišťálově čistá, chladná voda jezera, co vás sem může přivést. Pravděpodobně to bude také batacká kultura (Batakové jsou původními obyvateli), nezvykle přátelští lidé a minimum turistů.

Právě nám z přístavu před nosem ujela loď do Tuk-tuku, což je matoucí název pro „hotelovou vesničku“ na ostrově Samosir. (Tuk-tuk se téměř v celé Asii nazývají nejrůznější druhy motorykší, zde se jim říká „becak“) Po půlhodině čekání se dáváme do řeči s domorodcem, který by svým vzhledem mohl konkurovat jihoamerickým „rasta“ manům. Po čase z něho vyleze, že má na ostrově hotýlek a láká nás na vychytávky, jako balkón s výhledem na západ slunce nad jezerem, nízkýma cenama jídla v jeho restauraci a hlavně na houpačku, ze které můžem skákat do jezera. To tam prý nikdo jiný nemá :-) Dostal nás ovšem až cenou za pokoj. Sto korun na noc, no nekupte to.

O hodinu později vystupujeme přímo u Reggae Guesthouse. Původně jsme zde chtěli strávit jen první noc a pak se přesunout „za lepším“, ale po prozkoumání nabídky a hlavně cen, jsme tu nakonec strávili všech 5 dní. A krom jedné věci jsme si něměli vůbec na co stěžovat – balkón s výhledem na západ slunce nad jezerem (ve dne) a na každodenní bouřku daleko od nás (v noci), palma pod oknem, čisto, teplá voda (ta není v Indonésii vůbec standardem). Tou jednou věcí byl jakýsi hmyz záhadného původu. Nikdy jsme jej nezahlédli, ale svědili mě z toho nejdřív celé nohy, pak ruce, záda... A repelent na to nezabíral. Takže po pěti dnech tady jsem vypadala jako po hodně těžkých neštovicích. Peťula mi zkoušel spočítat štípance alespoň na jedné noze, ale skončil hned u první strany a čísla 117. To, že on měl asi jen 3 na celém tělě, je skoro výsměch...

A co že jsme u jezera Toba celou dobu dělali? Hlavně jsme se kochali. První den jsme byli tak unešení z té krásy tady dokola, že jsme strávili den procházkou vesnice, pozorováním jezera, dětí, lidí schlízejícich obilí, štěnátek, kuřátek, kůzlátek a prasátek, které tu pobíhají úplně všude, a obdivováním původních batackých domků s typickou prohnutou střechou uprostřed (Prohnutí symbolizuje pokoru). Některé z nich začínají chátrat a vypadají jak chaloupka na muří nožce, jiné jsou udržované a krásně malované, že nám to tu připadá jak v pohádce – konkrétně v Mrazíkovi. Dokola samá zeleň – kukuřice, kokosové palmy, banánovníky, papájovníky, mangovníky, passion fruitovníky a jiné „níky“, které ještě neznáme. Opravdu – Samosir je velmi impozantním místem.

Můžete se tu projet lodí kolem ostrova nebo si zaplatit rybářský výlet – to mě už dlouho lákalo – zarybařit si. A toto je perfektní místo. A tak jsme si za dvacku koupili každý jednoduchý bambusový prut, nachystali chleba a strávili den na břehu jezera. Nechytli jsme teda lautr nic, ale odpočinuli jsme si báááječně.

Jeden den jsme si zase půjčili motorku s tím, že se zajedeme podívat ke 40km vzdálenému jezeru (Samosir je opravdu velký ostrov). Ta představa, že jsme na indonéském ostrově Sumatra, na němž se nachází jezero Toba, na němž je ostrov Samosir, na něm je nějaké další jezero, na kterém bude možná další ostrůvek... se nám zdála celkem vtipná, a tak jsme se tam chtěli zajet podívat... Ovšem, tak trochu jsme nenašli cestu – tedy chci říct, ona tam asi žádná nebyla, nebo byla v tak hrozném stavu, že jsme nepoznali, že je to už ta jediná odbočka. Každopádně se z toho vyklubal krásný výlet.

Po prvních 10km hrozné silnice jsme najeli na nový úsek asfaltky a jelo se to jako po másle. Najednou jsme se ocitli poměrně vysoko v horách, po pravé straně vodopád, po levé výhled na zelené svahy kopců strmě padajících do modrého jezero. Na nebi jen pár beránků, pohoda. Jeden báječný výhled střídá druhý, až přijíždíme do malé vesnice, kde se zrovna sjelo více domorodců, aby prodali své zboží na místních trzích. Počet turistů: nula. Trhy vypadají tak, že kolem silnice si každý rozloží deku nebo igelit, na to nasype své zboží, sedne si vedle a čeká na zakázníka. Prodávají většinou ženy, chlapi jsou na druhém konci trhů v jakési improvizované hospodě. Hned na nás mávají, ať si jdem dát taky. Musíme odmítnout. S místním alkoholem už jsme totiž měli tu čest...

Když jsme pluli lodí na Samosir, na palubě nás oslovil jedem z místních. Tedy upřímně, místně moc nevypadal, spíše na Afričana bychom ho tipovali, ale žije tu s ženou a dvěma syny v horách na ostrově. Nejdřív vyzvídal odkud jsme a jestli jsme dovezli nějakou naši pálenku. Když uslyšel, že jsme Češi, hned se rozpovídal – „Medved“ (fotbalista), „dobry, dobry“.. tak mu na to přikyvujeme a taky říkáme „jo jo, dobrý, dobrý“. Ale on nás dostává tím, že už nějaké Čechy dříve potkal a pojmenoval jednoho ze svých synů „Dobrý“. A protože jsou křesťani, musel dostat i křesťanské jméno. Jmenuje se tedy Vincent Dobrý :-) To je fakt Dost Dobrý. A protože místní lidé jsou pohostiní, nabídl nám hned vzápětí domácí víno vyráběné z manga, něco jak náš burčák, ale s opravdu – opravdu – divnou příchutí... Nikdy víc.

Po trzích pokračujeme na motorce dále. Zanedlouho „pěkná cesta“ končí a začíná „cesta smrti“. Silnice plná výmolů a velkých kamenů se na motorce fakt blbě jede, a tak jsme to po cca 5km zapíchli, dali si oběd v místní restauraci a otočili to zpátky. Děcka zrovna skončili ve škole a tak je jich plná silnice. Spousta malých capartů ve školní uniformě na nás pokřikuje „Hallo“ a všichni si s námi za jízdy chtějí plácnout :) Je to sranda. Teda ne vždycky, protože polovina z nich cucá jakýsi želatinový nápoj z kelímku a ruce mají ulepené až hrůza. Po pátým plácnutí lepíme už taky :) Přidáváme plyn a naposled na ně máváme. Někteří za námi utíkají dokud můžou a do poslední chvíle se s námi loučí...

Strastiplnou cestou se vracíme a v Tuk-tuku zajíždíme do naší oblíbené restaurace, kde mají wifi a výborné džusy a milkshaky. Upoutá mě plakát s reklamou na kávu Kopi Luwak. Tak to je super, to jsem vždycky chtěla zkusit. Cena 160Kč za šálek je oproti té v ČR velmi příznivá a tak neváhám a objednávám. Místo malého mikroskopického elegantního šálku, který jsem původně očekávala, přede mě servírka postaví kafáč větší,  než dostávám u tety na chalupě...

Něco málo k této kávě: Kopi Luwak znamená v překladu „cibetková káva“. Na rozdíl od ostatních káv se nesbírá tradičně na plantážích, ani se nepraží zvláštním způsobem, Hlavní zásluhu na její výrobě má malé cibetkovité zvířátko - ovíječ skvrnitý nebo-li „cibetka“. Tento hojně rozšířený tvor se živí hmyzem, hlodavci, drobnými ptáky a tropickými plody. Avšak pouze na indonéských ostrovech Jáva, Sumatra a Sulawesi se z nepochopitelných důvodů živí také bobulemi kávovníku. Podle tamních domorodců si s naprostou přesností vybírá jen ty nejzralejší, které bez kousání pozře. Podstatnou zvláštností pro tuto kávu je pak fakt, že trávicí ústrojí ovíječe dokáže strávit jen slupku, a tak zrna samotná vyjdou z trávicího traktu neporušena.

A i přestože může původ této vynikající kávy působit nevábně, sběrači v pralesích celé dny pátrají po cibetčině trusu, z kterého vybírají kávová zrna. Ta se poté praží obvyklým způsobem. Jejich struktura se ovšem uvnitř trávicího traktu cibetky mění, zrno se stává křehčím, tvrdším a tmavším. I vědci z Ontaria se přiklánějí k názoru, že dochází k určitému druhu fermentace, která je způsobena enzymy a bakteriemi. Proteiny se rozpadají na aminokyseliny a malé molekuly, z kávy se vytrácí některé hořké látky a tím vzniká při pražení naprosto originální chuť.

A jak vlastně chutná tato netradiční káva? Její chuť mnozí popisují jako silně kořeněnou, ovšem s lehkou a příjemnou příchutí karamelu a čokolády, druzí přirovnávají chuť replica borse di marca k likéru podobajícímu se divokému koření a pomerančové marmeládě s chutí rebarbory. Já mohu říct jen tolik, že je to káva silná, vcelku chutná a taky první káva, která mě pak neproháněla na záchod :)

Při šálku této svérázné kávy surfujeme na internetu a jak tak koukáme na výpis z účtu, mezi nekonečným mořem mínusových položek svítí taky jedna kladná. Tímto byhom chtěli poslat srdečný pozdrav Pavlovi K. se vzkazem: Lahvinka místního vína byla opravdu velmi lahodná! ;-) A vážíme si toho o to víc, že tě vůbec neznáme. Děkujeme.

Další samosirskou specialitou (kterou jsme se nakonec rozhodli nezkoušet), jsou „Magic Mushrooms“. Tyto „kouzelné houbičky“ koupíte v kterékoliv restauraci, kde se jejich prodejem mimochodem nikterak netají. Naopak. Na jejich přítomnost v sortimentu jsou zákazníci upozorněni jak na tabuli před hospodou, tak v menu. Ptala jsem se jednoho místního, jaké jsou. Odpověděl mi s úsměvem – zkoušel jsem je jen jednou a pak jsem viděl budoucnost na několik dní dopředu :)

P: Poslední velkou místní zajímavostí je „cannibal place“. Místo, kde se scházel král kmene Bataků s jeho bojovníky. Místo není po kanibalech pojmenováno jen tak, tento kmen opravdu kanibalismus ještě do nedávna provozoval. Původně šlo jen o rituální pojídání poražených nepřátel, či vězňů. Jestli v dnešní době ještě tento rituál někteří batakové praktikují jsme se nedozvěděli. Dost možná ale je jediná památka na ně už jen několik kamenných křesel seskupených kolem obětního stolu stojících pod staletým stromem. Jisté ale je, že kolem jezera (ne na ostrově, ale na pevnině) ti opravdoví kanibalové ještě žijí...

Foto ze Samosiru zde