Indonésie - Medan aneb ohlédnutí za Malajsií
Den 127
Kuala Lumpur. Pakujem a razíme na metro. Přestup na autobus a už frčíme na 40km vzdálené letiště „v“ nebo spíš „mimo“ Kuala Lumpur. Na letišti máme dost času, a tak zapadáváme do Starbucks, dáváme sendvič a bilancujeme pobyt v Malajsii. Cartier Ballon Bleu Replica Watches
V čem byla tato země nekonečných palmových plantáží (na výrobu palmového oleje) jedinečná, bylo šnorchlování/potápění. Někteří lidé říkají, že nejlepší na světě. My zatím nemůžeme posoudit, protože jsme ještě nebyli všude, není ale vůbec těžké tomu uvěřit. Neumím si představit, co víc bychom kde ještě mohli vidět pod vodou než právě tady v Malajsii. Pokud někdy na potápěčskou dovolenou, tak sem. Další obrovské plus udělujeme této zemi za kvalitu silnic a autobusů. Tak komfortní busy jsme ještě nikde neměli – místa na nohy tolik, že by tam v Indii nacpali ještě další dvě sedačky, maximálně sklopné, že není problém se i trochu prospat, někdy podnožky. Jednou jsme dokonce měli autobus, kde byla jen 3 sedadla v řadě, široká jako v letadle v první třídě – tam na ně vždycky před tím, než nás šoupnou do těch těsných králíkáren druhé třídy, slintáme...
Cenově je Malajsie srovnatelná s Českou Republikou, a tak jsme se většinou museli uchýlit k levným guesthousům se společnou sprchou, které pořídíte kolem 180Kč za skromný pokoj. Co je tu levné, je jídlo a benzín. Za jedno (velmi chutné) jídlo dáte v pouliční restauraci kolem 30Kč, za litr benzínu 10Kč. Co bysme za to u nás dali :) Co se lidí týče, měli jsme i negativní i pozitivní dojmy, takže nemůžeme obecně soudit. Stejně jako v Singapuru se tu mísí malajská kultura s čínskou a indickou a hinduismus s islámem. Takže dopoledne pokecáte na ulici s Číňanem, pak navštívíte hinduistický chrám plný Indů a večer zajdete do thajské restaurace...
Na informační tabuli právě bliklo číslo našeho letu a otevřela se brána k letadlu. Nastupujeme. Během krátkého letu vyplňujeme dlouhý imigrační lístek a lístek pro celnici. Jak tak koukáme, do Indonésie se nesmí dovážet žádné rostliny, ani jídlo a samozřejmě žádné zbraně, kde je zahrnut i nůž. Oboje sebou máme. No nic, Peťa zaškrtává i kolonku „jídlo“ i kolonku „zbraně“ a čekáme, co bude na letišti a jestli nám to zase vemou.
Přistání v indonéském Medanu. Vyzvedáváme bágly a odevzdáváme vyplněné karty úředníkovi. Ledabyle to sjíždí pohledem a s „OK“ nás pouští během dvou vteřin dál. Vyjeveně koukáme, ale samozřejmě ho nebudeme prosit, aby nám prohledával bágly a radši se rychle zdejchnem. Kdybychom sem přivezli bombu a ještě se k tomu přiznali, tak nás asi pustí taky.
Měníme zbylé malajské prašule, vybíráme něco navíc z bankomatu a rozháníme houf předražených taxikářů. Za branami letiště čekají mnohem levnější becaky (tuk-tuky). Přepravujeme se do centra Medanu a hledáme hotel. Uprostřed chodníků se vyhýbáme asi padesátce hlubokých kanálů, na nichž chybí dekl. Dost nebezpečná věc, zvlášť, když jste tu poprvé a nevidíte si pod nohy, protože na břiše nesete menší bágl. Po půl hodině bydlíme ve slušné díře, navíc vedle hlavní medanské mešity – což obnáší dlouhotrvající halekání z minaretu několikrát denně, nejlepší je to v pět ráno. Takže bydlíme levně.
Medan je pro nás jen přechodná zastávka. Peťa obchází několik hotelů a zjišťuje možnosti dopravy k jezeru Toba, kam se chceme hned zítra dostat. Domluveno. Zítra ráno v 9 vyjíždíme minibusem od jednoho zdejšího hotelu. Večeříme a chystáme se do postele...
