Den 98

Ranním autobusem se přepravujeme z Nha Trangu dále na jih do městečka Mui Ne. O půl druhé nás autobus vyhazuje nedaleko tohoto města hned u palmového háje. První hotel a ubytování je v rukávu. Paráda! A jaké! Malé útulné bungalovy, devět dolarů na noc, s průzračným bazénem hned u moře. Tak to je pohádka. Peťa o bazénu sní od začátku cesty, takže teď je v sedmém nebi. Po obědě cvičně zkoušíme moře, ale je plné medúz, takže bazén to jistí. Lehátka, slunečníky z palmových listů, bazén. V hotelové restauraci kulečník. (Kulečníkové stoly najdete po celém Vietnamu, tenhle sport je tu hodně populární). Takže po večeři si dáváme několik her. Spíš než jako biliard to vypadá, že hrajeme hru, kdo se co nejdýl netrefí do žádné koule. Dneska nemáme svůj den. Paní, co se na nás chodí do 5min dívat to ale evidentně baví :) Každopádně, dneska jsme spokojení jak miminka s čerstvě čistýma plínkama. Co víc si v tomhle ráji přát? Dnes rozhodně už nic víc :)

Den 99

Po ranní rozcvičce v bazénu hned půjčujeme motorku a fičíme do pouště za město, která je tu hlavní atrakcí. Červená poušť je 16km za městem. Co napsat k poušti? Je tam písek, pak ještě písek a písek. A vedro. Někde jsem tam nechala jednu rozpálenou podrážku. Na kraji pouště půjčujeme od místních děcek podomácku vyrobené písečné sáňky a kráčíme do dun sjet nějaký velký písečný kopec. Poušť krásná, sáňky moc nejezdí. Nejvíc písku hrnou hlavně před sebou :( Chtělo by to ten písek trochu ujezdit :) Začíná být pořádné vedro a tak se po pár kopcích vracíme a v první hospůdce dáváme rychle něco rekonvalescenčně studeného...

40km za Mui Ne je bílá písečná poušť. Střídáme se v řízení a jedem. Míjíme několik menších kaňonů vyhloubených řekou do červeného písku, pusté pláně, chovné stanice na ještěrky, které jsou tu všude (včera u oběda se za náma přišel podívat jeden metrový leguánek). Ani ne po hodince stojíme u Lotusového jezírka, na jehož druhém břehu začínají „Bílé písky“. Krásný kontrast – vepředu obrovské lekníny, vzadu bílo-bílá poušť. Peťa skáče do jezírka, aby spláchl všechen ten písek ze sáňkování, já se brodím bahnem, abych ulovila fotku super modré vážky.

Dáváme si půl hodinky oraz a pak se vracíme do města. Potřebujem si oba koupit nějaké ťapky. Já protože jsem dnes  nechala půl boty v poušti, Peťa protože žádné nikdy neměl. Zastavujeme u jednoho krámu. Nikde nikdo, ale podle cenovek je to tu nejlevnější krám široko daleko. Vybíráme každý jedny ťapky a pak hledáme majitele. Je v druhé půlce krámu a chrápe na lehátku. No jo, odpolední siesta, to nás mělo napadnout... Nemáme drobné, abychom mu to tu prostě nechali... Zkoušíme ho vzbudit. Nejdřív hlasitým „Hallo“, ale nic. Dloubeme prstem. Pán dvakrát otevírá oči, ale nic. Spí dál. Divný. Zase dloubnutí, zase nic. No, tak nezbývá nic jiného než zatřást lehátkem...

Skvělá večeře u milého pána naproti v hotelu, skvělé ovocné koktejly, skvělé večerní koupání v bazénu. Na Mui Ne budem vzpomínat jen v samých superlativech.

Den 100

Dnes slavíme jubilejní stý den na cestě, tak vstávám brzo a vyrážím naproti do restaurace, abych Peťovi přinesla snídani do postele. Autobus dál do Saigonu nám jede až o půl druhé, máme tedy dost času na to pořádně se rozloučit s bazénem...

Sotva dožvýkám poslední sousto oběda, už nám u restaurace staví náš orologi replica autobus. Na minutu přesně. S Vietnamem se mi teda bude za pár dní loučit hooodně hoooodně těžko :(

Autobus se plní a jak je vidět, jeden místní přebývá a nemá si kam sednout. Žádný stres. Vytahuje hamaku (=houpací síť na lenošení), zavěšuje ji za dvě sedačky do uličky autobusu a za pět minut chrní jak mimino. Salámista. Tomu říkám vrchol bezstarostnosti, kam bych se jednou chtěla taky dopracovat...

Po pěti hodinách jízdy a neustálého míjení uměle vysázených kaučukovníkových lesů přijíždíme na naši poslední zastávku ve Vietnamu – Saigon alias Ho Chi Minhovo město.

Fotogalerie z Mui Ne zde.