Den 72

Z taxíku vystupujeme v centru Pekingu. Alespoň podle mapy to vypadalo jako centrum. V reálu to vyzerá volačo čudně. Spleť malých uliček lemovaná nízkými starými jednopatrovými domky, téměř nikde ani noha, klid. Po cestě občas přeběhne slípka. Skoro jako na prázdninách u babičky na vesnici. Tož tady má být ten milion hotelů, jak psali v Lonely Planet?

Po 200 metrech první hotel. Swiss Replica Watches Pětipatrová moderní budova. Mezi vesnickými domky se určitě nedá přehlídnout. Zapadá sem asi jako hráč amerického fotbalu mezi baletky. Každopádně mají plno. Další ubytovává jen Číňany, další je jak z hororshow, další je drahý, další... Hustota hotelů se zvyšuje s každým krokem a na konci ulice je už jen samý hotel. Vyrostli tu jak houby po dešti, když se v Pekingu konala olympiáda. Dáváme si pozdní snídani. Poprvý hemenex se slaninou. Mňááám!!! Přesně to, po čem mé chuťové buňky prahnou už hooodně hooodně dlouho. Úplný gastronomický orgasmus.

Po snídani pokračujeme a hned druhý hotel je trefa do černého. Krásný pokoj za slušnou cenu a dokonce s oknem, což tu vůbec není standard. Jsme spokojeni a nakonec tu zůstáváme celých 5dní. Do večera si dáváme šlofíka a dospáváme, co jsme v noci ve vlaku nenaspali. Navečer vyrážíme obhlídnout terén. Musíme ošéfovat výlet na Velkou čínskou zeď a taky bychom chtěli vidět známé čínské akrobaty... Je tu toho moc! :)

Den 73

Čas navštívit několik těch známých míst, na které jsme byli zvyklí koukat jen z televize. Náměstí nebeského klidu – největší náměstí na světě a samé srdce Pekingu. Z hotelu to máme co by kamenem dohodil. Najdete tu Chairman Mao Memorial Hall, Monument to the Peoples Heroes, Great Hall of the People, Mausoleum Mao Zedonga nazvané Maosoleum nebo třeba Gate of Heavenly Peace a také dvě obrovské obrazovky dlouhé několik desítek metrů na nichž běží nějaké reklamy – místo, kde se fotí nejvíc Číňanů :)

Zakázané město – pár kroků z náměstí. Chceme koupit vstupenky, ale už nemáme ani vindru, poslední peníze jsme prozřetelně utratili za malý čínský bubínek, jehož zvuk nás prostě okouzlil!!! Bankomat byste tu hledali marně, a tak nechávám Petra s věcma kousek za zakázaným městem a jdu nějaký najít...

O půl hodiny později, s kusem ananasu na špejli, který se tu prodává na každém rohu, už stojíme za branou Zakázaného města (Forbidden City). Název je odvozen z faktu, že sem běžní smrtelníci opravdu neměli přístup, a to po celých 500let. Obrovský komplex mnoha budov sloužil jen císaři, který ho opouštěl sporadicky. Měl tu sám pro sebe vlastní „město ve městě“, tisíce eunuchů a konkubín, pro spoustu mužů ráj na zemi. Areál krom paláců a příbytků zahrnuje i dvě poměrně velká náměstí a zahrady s bonsajemi a kvetoucími stromy. Z interiérů tu není k vidění prakticky nic, jen trůn císaře a toť vše.

Škrábeme se na kopec za Zakázaným městem. Na vrcholku stojí další z řady budhistických „templů“, jejichž jméno se mi vykouřilo z hlavy. Templů už máme vůbec plnou prdel, v Asii je to všude samý templ a každý je ten „nejposvátnější“. Důvod, proč jsme tu je bombastický výhled na velkou část Pekingu – před námi spousta oranžových střech zakázaného města, vpravo máme White Dagobu zrcadlící se v hladině jezera, za námi někde v dáli za výškovými budovami by se dal možná dohledat Olympijský stadion.

Sestupujeme dolů směrem k Bílé Dagobě a jdeme do jedné z restaurací na jídlo. Servírka nás u stolu přivítá obrovským grknutím a jakoby nic čeká, až si vybereme. Nevíme. Další grknutí jako rána z kamenolomu. Rychle vybíráme polívku a rýži s kuřetem, už aby byla pryč. Servírka odchází dozadu a vedle nás si sedá čínský pár. Dáváme si pivo. Chutná skoro jako sodovka, nic moc... Po 15min se nese jídlo. Pár vedle srká a chrchlá, servírka opřená o bar o 5metrů dál vytrvale říhá. To je orchestr! Panebože, to musela sníst tak půl prasete, že je nadmutá jak koza a říhá jako kráva!!!

Hehe, tak jo, nebudem dělat ostudu a snažíme se začlenit. Srkání u polívky nám nedělá vůbec žádný problém, jen ty nudle trochu cákají po stole, jak to s vervou vcucávám. Ne, že by to někomu vadilo,  v restauracích jsou tu zvyklí, že po každém jídle zbyde po návštěvníkovi spoušť a bordel jako v chlívku – sáčky, ubrousky poházené po stole, vykydané jídlo, pod stolem popel a nedopalky od cigaret. To je tu standard a nikdo se tomu nediví. Často servírka mění ubrus po každém návštěvníkovi.

Říhání nám jde taky od ruky, zvlášť po pivu. Jedno moje „krknutí“ si vyslouží i obdivný pohled ostatních. Jsem fakt borec! Nebo spíš prase?!  Prostě jsme jen v Číně. Myslím, že někteří naši kamarádi by se tu, co se říhání týče, cítili jako doma, co DJ? Co Ivoschi? :)

Vracíme se na hotel a objednáváme na zítra dopravu na Velkou čínskou zeď!!! Budíček o půl šesté ráno, takže dáváme sprchu a natěšení na zítřek zaplouváme brzo do postele.

Den 74

To je vražda vstávat takhle brzo! Peťa nevstává, že mám jít sama a pak mu o tom budu vyprávět. Stačí mu ale připomenout „Ty vole, velká čínská zeď!!!“ a už je nachystaný s baťůžkem u dveří. Čeká nás cesta do 140km vzdáleného Jinshanlingu. Míst, kam se jet podívat na zeď je více. Turisty nejvíce je oblíbená část zdi v Badalingu a Mutianyu, které jsou o dost blíže Pekingu, nicméně masy turistů sem přilákaly i stáda dotěrných prodavačů a opruzovačů.

V 10:30 se po výjezdu lanovkou ocitáme na kopci, a kam se kouknem, tam Velká čínská zeď. Být paranoidní, tak řeknu, že se nás Velká čínská zeď snaží obklíčit. Pár kroků a už stojíme na 10,5km dlouhém úseku zdi z Jinshanlingu do Simatai. Zeď se před námi po kopcích vlní jako monstrózní horská dráha – krásné na pohled, horší na chůzi. Některé části zdi jsou opravované, většina je ale původní. Co nás zarazilo byla téměř ničím neporušená příroda kolem. Nikde žádná  zástavba, jen samé kopečky a pěšiny mezi nimi. Navíc téměř žádní prodavači a turistů minimum. Tuhle část zdi můžeme vřele doporučit, my jsme byli bezvýhradně nadšení.

A ještě malá kulturní vložka – všem, co nám nepřejí (a ostatním pro pobavení), posíláme malý pozdrav z Velké čínské zdi. 

Den  75 – Den 76

Odpoledne vyplňujeme procházkou k Temple of Heaven (=Chrám nebes) a do přilehlých zahrad. Spousta Číňanů tu cvičí jakési Tai Chi, další tancuje vznášivý tanec, někteří zpívají. Dokonce i když pronásleduju s foťákem do lesa jednoho zajímavého ptáka, i tam, mezi stromy na ploše ne větší než jeden krát dva metry vidím staříka, jak praktikuje nějaké cvičení. Důchodci se tu udržují ve formě.

Chrám nebes pěkný, jeden z těch templů, které utkví v paměti :) Pobavil nás tu zástup Číňanů, kteří stáli frontu na to, aby se mohli vyfotit na vyvýšeném místě uprostřed kruhového náměstí. Vždycky, když se někdo dostal na řadu, ostatní ho vyfotili asi ze vzdálenosti 80cm, takže ve finále stejně nebylo vidět, kde vlastně stojí...

Na hotelu dáváme rychlou sprchu a už nás volají z recepce, že je čas jít. Na dnešní večer jsme si koupili lístky na proslulé Chinese Acrobats (=čínské akrobaty). Představení bylo peckoidní. Byla tu silová gymnastika, vtipné žonglování s klobouky a proskakování obručemi – skákalo se hlavou na před, nohama napřed a ten nejšikovnější i prdelí napřed. Neuvěřitelná byla hadí žena, která si na pódium lehla na břicho, nohy překlopila přes záda a položila si chodidla vedle hlavy a pak začala nohama obíhat kolem středu těla jako hodinové ručičky a pokaždé, když ji v cestě stála hlava, tak ji prostě překročila jakoby nic a nohy utíkaly dál. Horká adeptka na členku rodiny Adamsových. No a co nás dostalo do kolen byl závěr představení – na pódium vjela velká železná koule, pak do ní motorkář a svištěl si to v ní dokola, vzhůru nohama a v různých rovinách. Po 3min přijel jeho malej brácha a naháněli se tam spolu. To už jsem si říkala, že to je jasný pokus o sebevraždu, a v tom přijel třetí. Nechápu, jak tam mohli jezdit tak dlouho, každý v jiném směru a přitom se nesrazit. Úžasná synchronizace. Po chvíli jeden z nich odjíždí ven – patrně se vyblít, aby se vzápětí vrátil a to ještě s dalším horkým adeptem na dárcovství orgánů. Tak teď už valí bulvy všichni. Čtyři sršni v úlu bzučí ostošest a co víc, má to Happy End :)

Petr:

Plní dojmů ze včerejší zdi a dnešního představení bereme taxíka a jedeme se podívat na večerní osvícený Olympijský stadion.  Mapa bez měřítka neslibovala nic dobrého, takže cesta taxíkem, delší než by se nám líbilo, se dala očekávat. Ale opět nás Čína nezklamala a večerní osvícený areál stál za to. Taxík nás vysadil přímo u dvou největších lákadel, které jsme chtěli vidět – modrou kostku ze svítících bublin (plavecký areál) a orlí hnízdo (hlavní stadion). Vypadají ještě líp, než v televizi a jsou opravdu dost dobrý :-) Celý areál je pečlivě udržovaný, ostatně jako všechny místa v Pekingu, kam zabloudí noha turisty. Ani by člověk nepoznal, že už je to víc jak 3 roky, kdy tu vypukla ta největší a nejdražší show světa. Střílíme několik fotek, právě včas, protože v 22:00 se v Pekingu „zhasíná“. Nejen olympijský areál, ale naprostá většina osvícených budov ve městě má noční klid. Zpět bereme opět taxíka, poněvadž únava vyhrává nad několika přestupy nejspíše plným metrem.

Další den ráno, před cestou na letiště, ještě narychlo zaběhneme do Lenčina oblíbeného butiku, kde musí dokoupit nějaké ty hadříky pro vyplnění zbytku místa v jejím 80ti litrovém batohu. Potom už nedočkavě hledáme nějakou dobrou restauraci, kde si konečně hodláme dát proslulou pekingskou kachnu. Restaurace s názvem „Roasted Duck“ (pečená kachna) zní opravdu výstižně a navíc je skoro plná, což je tu vždy známka dobré restaurace. Bez váhání objedáváme z obrázkového jídelního lístku a netrpělivě čekáme. Konečně, po několika minutách vidíme, jak se vzadu v otevřené kuchyni houpe prázdný hák, kde před chvikou visela lahodně do zlatova opečená kachnička. Na stůl nám přistává několik mističek – houbový salát s chili, proužky okurek, proužky nějaké další zeleniny, omáčka, talířek s plackami. Pak konečně talíř ve tvaru kachny a na něm na plátky nakrájená kachní prsa. Zachvilku druhý, kdybychom náhodou neměli dost. Sotva ochutnáme kousek masa, od vedlejšího stolu se k nám přisune starší pán a hned nám dává školení, jak se tato pochoutka jí. Ono totiž čínská restaurace v číně a to co známe z čech, to je nebe a dudy. Tady se jídlo opravdu vychutnává. Ale o tom později ve shrnutí z Číny. Postup jak jíst pekingskou kachnu:
Hůlkama si přendáme z kopce placek jednu na talířek. Plátky kachny namočíme do omáčky a naskládáme do řady přes placku. Proužek okurky namočíme do omáčky a položíme na plátky masa, přičemž zachováváme řadu. Proužky zeleniny namočíme do omáčky a položíme na okurky. Pak to pěkně srulujeme a zabalíme do úhledného závitku a pak to celé narveme honem do huby, protože je to fakt žrádlo! Nejdřív to nevypadalo, že se z jedné porce najíme oba, ale nakonec jsme byly oba spokojení a napapaní k prasknutí. Děkujeme milému pánovi za instrukce a vydáváme se směrem hotel, metro, letištní express ... Hanoi.

Cesta na letiště úplně bez problémů, metro tu mají slušné. Po pár kontrolách a opětovném problému s mým obuškem při odbavení se přesouváme směrem k branám, kde očekáváme nějaké obchůdky, poněvadž máme nazbyt nějaké čínské drobné. Obchůdek je tu ale jen jeden, mini, s maxi cenama. Chci se tedy vrátit zpět do haly, kde bylo celé nákupní středisko, ale pan policista čuchá něco nekalého a nechce mě pustit. Dávám Lence všechny zbylé chuany a ta vyráží do minimaxi obchůdku. Vrací se s fantou a sprajtem. Dortíky tam maj prý strašně drahý, že na ně ani už nemáme. V tom si kousek od nás přisedne další turistka, asi francouzka tipuju, a začíná se cpát dortíkem. Tak to s Lenkou hned okomentujeme.. „divej jak se cpe, přitom by jí neuškodila dieta“ .. „a teď jí půlka spadla do klína, no to je škandál“ .. „asi si léčí depku z rozchodu“.. a tak dál a tak dál, až si pak s Lenkou říkáme, že bychom si měli dávat bacha na hubu, až to totiž někdy bude Čech, dost se nám to vymstí. Hlavně já jsem se totiž začal dost bavit tím, jak všude domorodcům říkám česky pěkně od huby co si o nich myslím a vzájemně se na sebe přitom culíme.

O jedno letiště dál, při mezipřistání ještě v Číně – stojíme ve frontě před úřednicí, ověřující platnost víza. Na pultíku u úředníce je monitor s kamerou a srovnává se zde pasová fotka s aktuální fotkou z kamery.  Je vidět i celá strana pasu včetně jména. Před náma zrovna jako náhodou buchtíková turistka, co jsme ji tak pěkně okomentovali. A já si tak ze srandy nahlas a s velkým úžasem čtu – Vero*ika Musi*ová, národnost Czech Republic. S Lenkou dostáváme tak trochu záchvat smíchu, který nepomíjí i přes to že oba přicházíme na řadu k úřednici ke kontrole, která si nejspíš myslí, že se smějeme jí, takže si nás prohlíží velice důkladně. Smích pak střídá trochu provinilý pocit, takže prosímtě Veroniko, promiň. 

* (jméno cenzurováno na žádost Vero*iky ;-) )