Den 67

Přijíždíme do Xianu. Xian je několikamilionové moderní město s bohatou historií. O tom ostatně svědčí i několik kilometrů dlouhá hradba, kterou je obestavěno centrum města. Je tu několik chrámů, v okolí města horké prameny a krásné hory.

Spalo se děsně. Myslím, že chrápání nalitého Číňana u nás v kupé nebudilo jenom náš vagon. Krom toho, mám dojem, že jsem si tu od někoho vylosovala bacila angíny. Doprdele práce už! Zase já! Rok jsem nebyla pořádně nemocná a teď na cestě je to už potřetí :( Doufám, že je to nadlouho naposled...

Od nalitého Číňana od nás z kupé dostáváme každý jedno vařené vejce a vystupujeme. Bágly hážeme na první hotel, který se namane a dáváme oběd z našeho oblíbeného KFC. Zatím je mi celkem fajn.. že by to angína nebyla? Sotva na to pomyslím, stoupne mi během hodiny teplota z 36,8 na 38,6. Tož tak to bude angína :( Na googlu se ujišťuju v diagnóze, naštěstí příznaky hnisavé angíny nelze jen tak s něčím zaměnit. Lezu do postele a Peťa se vydává někam sehnat antibiotika. Nikdo nemluví anglicky. Opět. Zvlášť v lékárně je to problém. Snaží se mu prodat něco na krk, ale když i příbalový leták je jen rolex replica v malované čínštině, těžko říct, na co všechno to je a kolikrát denně se to má brát... aaaa...  je to vůbec pro lidi?

Peťula se vrací s prázdnou. Googlíme, že na anginu jsou nejlepší antibiotika s penicilinem, a tak hážeme do česko-čínského překladače slova angína, penicilin a antibiotika. Peťa ofocuje výsledek do mobilu a hurááá znova do lékárny. Tentokrát se vrací se dvěma krabičkama – oboje antibiotika, ani jedny s penicilinem. Jak to tak vypadá, v Číně penicilin totiž nemají. Zase googlime názvy antibiotik a ujišťujeme se na co jsou. Jedny jsou širokospektrální, což u angíny může ještě víc uškodit, druhý jsou naštěstí přímo na angínu. Tak aspoň, že tak. Mám léky.

Den 68 – Den 69

Jako lazar ležím v posteli. Budeme tu muset zůstat dýl a vypustit plánovanou návštěvu Datongu. Co se dá dělat... Je mi ale už trochu líp a tak mě Peťula nechává na pokoji a jde do servisního střediska Aceru na druhém konci Xiangu. Před dvěma měsíci, v Bombaji, když jsme spali v pokoji ne větším než krabička od sirek, někdo z nás šlápl na notebook a tak trochu nám prdla pravá část displaye. Od té doby se cheap nike air max 95 děsíme pokaždé když otevíráme notebook, kam se zas černá skvrna přelila. Poslední 3 týdny to vypadá stabilně, v pravé části máme překrásného černého motýlka. Peťa jde tedy zjistit, kolik by stála oprava a jestli by nám případně neprodali jen samotný display.

Tak neprodali... a oprava za víc jak 2 litry, když notebook jsme koupili ani ne za 5 nám přijde nepatřičná... tak to holt budem muset vydržet... ono nám ten notebook pravděpodobně stejně někde v jižní americe čórnou, tak škoda do toho vrážet prachy, nějak to přežijem i takhle...

Stěhujeme se do stejně drahého, ale o poznání lepšího hotelu kousek od nás a zase zaplouvám do postele... Večer už se cítím i na malou procházku do nedalekého parku. Tak to vypadá dobře. Zítra si konečně troufnu jet i na slavnou terrakotovou armádu – důvod, proč jsme do Xianu přijeli.

Den 70

Do oběda vyspáváme, pak si dáváme pravidelnou dávku instantních nudlí a Peťa jde vystát neuvěřitelnou frontu na lístky na vlak do Pekingu. Naše oblíbená třída Hard Sleeper je vyprodaná na 10dní dopředu, Soft Sleeper stojí stejně jako letadlo. Tak s tím jsme nepočítali. Všude jsme kupovali lístky dva dny předem a nebyl problém a teď tohle. A to na trase Xian – Peking jede za odpoledne 10 vlaků dlouhých jako cesta z Brna do Ostravy. Ne, tak to jsem trochu přepískla. Jako z Brna do Olomouce :) Vzhledem k mému stavu zvažujeme koupi letenky, když to ale vemem kolem a kolem, s cestou na 40km vzdálené letiště, všechny ty prohlídky na letišti a čekání, kupujeme nakonec lístky na vlak ve třídě Hard Seat – místa na sezení. Bereme jedny z posledních lístků na poslední volný vlak, který jede přes noc. To bude peklo.

Petr:

Na nádraží nasedáme na bus, který jezdí přímo k terrakotové armádě. Je to státní „tourist“ bus, takže jedeme poloprázdní a pohodlně skoro nonstop, přímo k areálu. Pár kilometrů před cílem začínáme míjet spoustu malých i větších dílen na výrobu terakotových paňáků, od malých sošek, po životní velikosti. V žádném zdejším hotelu totiž nesmí aspoň jeden chybět :-)

Docela vyhladovělí vystupujeme z autobusu a už se na nás hrne banda prodavačů a naháněčů z restaurací. Jenže za jejich ceny, co tu mají napsané, bychom někde jinde mohli jíst několik dní. Jedna babka nás hned ujišťuje, že nám to „udělá levněji“ jak tu všichni s oblibou u všeho říkají, takže to jdeme zkusit. Objednáváme polívku a hovězí v sojovce. Maso má trochu jinou barvu a je taky docela slušně nasolené, takže... no co, už jsem psa jedl a byla to pochoutka. Potvrzení přišlo hned po pár metrech po vstupu do areálu, kde začínala kolonáda s obchůdky se suvenýry, totálníma čínskejma nesmyslama z plastu a taky s krásně napnutejma a vyčištěnejma psíma kůžema. Vedle sebe tu visí Alík, Oříšek, Azor a Betynka (později uvidíte na fotce).

Pokračujeme sehnat vstupenky. Kromě neodbytných nabídek na průvodce se nás snaží jeden člověk přesvědit, že nám sežene lístky za polovinu, což samozřejmě odmítáme, poněvadž tušíme nějakou ptákovinu. Tvrdí, že pokud máme nějakej průkaz, třeba řidičák, můžem koupit lístky za půlku u speciálního okýnka. To tu opravdu je, opravdu je tam poloviční cena, ale nic nám neprodají, protože už nejsme studenti :-)

S normálníma vstupenkama směřujeme k  frontě u brány, kde nás milí Číňané opět obdaří lekcí nemožného mačkání a nesmyslného předbíhání. Už jsem v tom truchu zběhlej a tak ty chytráky, kteří se mě snaží odtlačit, aby mohli projít, odrážim lokty hlava nehlava. Nechápu to, lidi jsou tu fakt bezohlední. To stejné přichází ve frontě na elektromobily, které nás vezou pár set metrů přímo k výstavním halám. Tam dokonce jedna paní, která i přes to, že jsem o tři hlavy vyšší a třikrát těžší, se  pokouší mě za běhu odtlačit a předběhnout. Ale neuspěje, zakopne a ladně se před náma natáhne na zem jak široká tak dlouhá.

Konečně vcházíme poslední branou, poslední kontrolou a skenováním baťohu a před náma už stojí ony tolika cestovateli komentované budovy s expozicemi. Někteří říkají, že jsou škaredé, typicky komunistické a podobně. Mě ale připadá, že je to tu přesně takové, jaké by člověk v muzeu čekal. Možná jsem si to díky tomu co jsem o tomto místě četl, představoval daleko horší.

Bereme to od konce a poslední největší a nejznámější halu si necháváme nakonec. V první, nejmenší budově, jsou vystaveny dva kompletní koňské povozy, nějaké nářadí a artefakty, na které přes davy Číňanů pořádně nevidíme a navíc je tu strašná tma, takže pospícháme dál. Ve druhé hale už to začíná vypadat lépe. Pod úrovní země vykukují nějaké vykopávky, vypadají jako stříšky domečků, ale pořád žádní terakotoví vojáci. Až na druhý pohled si všímáme nějakého „smetiště“ z úlomků jejich soch. Kousek dál už se válí skoro celá těla, hlavy a končetiny. Celé sochy tu jsou ale asi jen 4, vystavené ve skleněných vytrínách v boční expozici, kde je i prodejní výstava nejrůznějších výtvorů čínských umělců.

Přesunujeme se do haly č.1 a hned po vstupu už na nás kouká opravdová armáda terakotových vojáků stojících ve formaci jako jeden muž. Každý je přitom originál, úplně jiný. Mezi nimi i několik koňských spřežení. Fotí se to pěkně, to zas bude hodin strávených při výběru fotek na web. Odkrytá je zatím jenom menší část té obrovské zastřešené plochy, takže za pár let, až čínští archeologové vyhrabou a poslepují všecky sochy, to tu bude opravdu působivý pohled. Možná to budou spíše desítky let, protože s jakou vervou na tom pracují, to v několika částech haly může vidět každý na vlastní oči.

Celkově jsme byli spokojení, nebýt Lenčiny angíny, tak bychom si to užili asi víc a byly nadšení...

Den 71 - Leňa

Dneska večer máme absolvovat noční 13hodinový přesun vlakem do Pekingu, takže dlouho vyspáváme a já se snažím dát se co nejvíc dokopy. Válíme se v posteli, třídíme fotky a chvílemi asi i chrupkám. V pět dáváme ještě naposledy oblíbeného burgera v KFC a přesunujeme se na nádraží.

Tady je asi vhodná chvíle popsat, jak to tu na nádražích funguje. Při vchodu do čekací haly si musíte nechat proskenovat všechna zavazadla jako na letišti a nechat se ošahat od některého z personálu. Dále vám zkontrolují lístky. Bez platných jízdenek na daný den vás do čekací haly nepustí, což má výhodu hlavně v tom, že se tu neválí haldy bezdomovců jako před nádražím. Podle čísla na tabuli a třídy, kterou máte, si vyberete patřičnou čekací mísnost nebo její úsek, z něhož pak vedou  brány k příslušným nástupištím. Takže vlak si tu rozhodně nespletete. Brána se otevírá cca půl hodiny před odjezdem vlaku, aby měli všichni čas se tam v klidu dostat. Přesto tu jsou tlačenice jako den před Vánocemi v obchoďáku. Každý tam prostě musí být první – teda každý Číňan...

Lezeme do vlaku a trneme, co přijde. Třída Hard Seat má totiž spoustu podob od vlaku, který by patřil skoro na vrakoviště až po ty moderní a pěkné. Máme asi jeden z těch lepších. Sedíme tři a tři naproti sobě, u okna stoleček. Vedle nás přes uličku jsou ještě dvě a dvě sedadla. O tom, že tuhle jízdu přežiju bez dálší újmy na zdraví, začínám pochybovat po polovině jízdy, v jednu ráno, kdy se asi po prvních pěti minutách spánku budím, je mi blbě, už nevím, jak si mám sednout a šance na usnutí v týhle pravoúhlý poloze jsou skoro nulové. Peťa je na tom podobně... Číňani chrupkají spokojeně. Fascinující. Asi nás Čína moc zhýčkala a teď se nám nepohodlí bude snášet o dost hůř...

Každopádně jsme to přetrpěli a další den ráno vylézáme plní očekávání v Pekingu!

hublot replica watches