fake watches

Den 50

Ráno vstáváme s báječným pocitem – jsme v Nepálu. Jsme z něj unešení. I když moc ani jeden z nás nechápe proč – zatím jsme viděli jen místní pizzerii (včera při večeři) a hotelový pokoj – oboje je ale perfektní :)

Po dvou dnech v buse si dáváme oraz. Vyspáváme do oběda, snídáme a jdeme na prohlídku Pokhary – části Lakeside, kde bydlíme. Krátká procházka kolem jezera Fewa Lake. Loďkou se necháváme převézt na blízký ostrůvek Cheap Jerseys k malému chrámu, kde trávíme chvíli s malými místními dětmi. Ty starší umí i něco anglicky, ty mladší znají jen slova „money“ a „fifty“.

Pak to má rychlý spád. Checkujeme, co se tady dá dělat, takže obcházíme pár cestovek. A máme jasného favorit – paragliding. Domlouváme let na zítřejší ráno a přemýšlíme co další dny. Dalším horkým adeptem je rafting, takže předběžně rezervujeme dvoudenní sjezd řeky směrem ke Káthmandů. Tak to bude žůžo :) Navíc to bude asi pohodlnější dopravní prostředek než autobus...

Nakukujem do obchůdků se suvenýry. No je tady toho milion, co bychom si koupili na „běžné dovolené“. Hrozně se nám líbí šňůra kovaných zvonů, ale váží tak sto kilo. Modlitební mlýnky, sošky, akustické kované mísy... Všude tu jsou obchody se sportovní zbožím značky North Face a vypadají kvalitně – za zlomek ceny co u nás. Taková škoda :(

Omega Replica Watches

Den 51

Vstáváme brzy natěšení na paragliding. Venku je hnusně. Kurňa. Pořadatel nám říká, ať půlhodinky počkáme, že se to možná vybere. Dáváme naproti v restauraci konvici nepálského čaje a pak se opravdu jede. Hurááá! Po půl hodině jízdy stojíme na vrcholu hory Sarangkot. Nemůžem se už dočkat. Je nás celkem 6 + piloti. Nejdříve vzlétají dvě Číňanky, které mají přednost, protože si zaplatili i nafilmování. Pak vzlétá americký pár. My čekáme. Jak se ukazuje, nezbyli nám tu už ale žádní piloti. To si dělají srandu?! Super organizace! Jsme naštvaní, protože dole nám tvrdili, že nahoru jede celkem 6 pilotů. Tak to jim asi někdo vypadl a ani se neobtěžovali nám to říct. Takže čekáme až piloti od dvou Číňanek přistanou, sbalí padák a znova přijedou nahoru. Po hodině a půl opravdu přijíždí, jenže začíná pršet... Zkouší nás odbýt krátkým cheap nfl jerseys desetiminutovým sletem (protože je špatné počasí), to nám ale za ty peníze nestojí, takže naštvaně odmítáme a zklamaně jedeme zase zpátky dolů...

Máme náladu pod psa a tak na chvíli zalízáme do postele a pak se rozhodnem to řešit jako dva dospělý lidi – jdeme na pivo. Přehodnocujeme plány – zítra tady ještě zůstanem den navíc a zkusíme paragliding znovu (u jiného pořadatele, kterých je tu milion) a rafting budeme muset zrušit, protože nám na něj holt nezbyde tolik času.

Jsou čtyři hodiny a tak nemá smysl už podnikat nic moc velkýho. Půjčujeme loďku a jdeme se projet po jezeře. Je to skvělý relax – na jezeře je klid, navíc ta příroda kolem – jezero je obklopeno horami... Peťa u břehu zahlíží „tyrkysově modrého papouška“ a tak ho sledujeme :) Nakonec se ukazuje, že je to spíš něco jako ledňáček. Na stromě nad námi jich má hnízda zavěšená hned několik. Po dvou hodinách se vracíme upádlovaní. Je už tma. Kupujeme pizzu na večeři a připravujeme nadcházející pobyt v Číně...

Den 52

Budím se brzy a moje první myšlenka je, jestli je venku hezky. Hned utíkám k oknu a svítí tam slunko. Hurááá. Budím Peťu, abysme stihli první ranní let paraglidingu, než se zase zatáhne. O půl hodiny později už stojíme u jednoho ze zprostředkovatelů, domlouváme povinnou slevu a za půl hodiny se jede. Využíváme chvilky a kupujeme na ráno lístky na autobus do Káthmandů a mapu. A už si to frčíme zase na Sarangkot – tentokrát na jinou stranu.

Je to rychlovka. Přidělují  nám piloty. Já dostávám vtipálka  američana Charlese, který bleskově vybaluje padák a o 10min později už jsme ve vzduchu. Paragliding dělá už 16let, v Nepálu tráví každoročně 6 měsíců, tak to jsem nafasovala dobře :) To že ví, co dělá je vidět o 15min později kdy se vznášíme 700m nad vrcholem Sarangkotu v mracích, zatímco ostatní to vyneslo jen na hřeben. Mezi mraky vidím dole vzlétat Peťu – teprve teď. Charles mě bere do hustějších mraků a ptá se, jak se mi to líbí. Říkám jen „Nice view“. Všude kolem je totiž bílo a stěží si vidím na nohy. Charles dostává záchvat smíchu a podává mi řidičky, že prý mám teď letět já a on si dá pauzu. No, neletím na tom poprvé – cca před 10 lety jsem na paraglidu strávila asi týden s partou lidí na Slovinsko-chorvatských hranicích – stejně je beru do rukou trochu nedůvěřivě. Za chvíli ale už není co řešit. Stoupám ve víru ještě o několik desítek metrů výš a můžu říct, že není lepšího pocitu. Charles mi zatím dává lekci paraglidingu zdarma – jak podle mraků a ptáků najdu teplý stoupavý proud, jak a kdy přibrzdit a zrychlit atd. a hned to zkouším v praxi. Jsem v sedmém nebi – doslova. Na druhou stranu – není horšího pocitu než když vám přestane pípat přístoj, který frekvencí pípání signalizuje intenzitu stoupání a vy víte že padáte a v rukou držíte jen ty dvě věci, které vás mají zachránit. To se mi stalo dvakrát, naštěstí jen na pár vteřin... Každopádně Charlesovi říkám, že takhle to mám zadarmo, protože půlku cestu pilotoval on mě a půlku já jeho, takže jsme si kvit :).

Přichází čas letět dolů. Charles se mě ptá, jestli mám ráda horskou dráhu. Jasně že jo, kdo by jí rád neměl :) Vzápětí dělá něco, z čeho je mi pak ještě chvilku blbě. Ztáhne padák a padáme ve víru kolmo k zemi. Vybavuje se mi skok bungee-jumpingem. To bylo dost podobně hnusný. Velký přetížení a ještě k tomu ten kolotoč... Po asi 15 vteřinách srovnává konečně padák a cítím, jak mi v žilách koluje místo krve už jen čistý adrenalin. Kousek pod námi je na žlutém padáku Peťa. Dělám pár fotek a už se jde na přistání. Charles chce dát „ještě trochu zábavy“ a já samozřejmě nemůžu odmítnout :) Děláme další vrtuli a už se vznášíme jen několik desítek metrů nad zemí. Peťa už je dole. Přistáváme hladce na všechny čtyři nohy a já jsem celkově v euforii. Ruce se mi ještě trochu klepou :) Tak toto byl zatím můj nejlepší a nejintezivnější zážitek z celé cesty. Úžasné! Ohromující! Prostě bomba! Zpětně ani trochu nelituju, že jsem neletěli včera a počkali si až na dnešek :) Nepál mohu doporučit všem, kteří by paragliding rádi zkusili, nemůže snad být hezčího místa.

Petr: Já měl jen „klasický“ pohodový let pro začátečníka. Nasadit helmu, nasoukat se do sedáku a pak jen čekat, až na mě pilot zakřičí „run!“. Je to fajn pocit rozběhnout se ze skály jako by neměla končit a letět jako pták, doslova, protože pár minut jsme  v termice kroužili se třemi orly. Nějaké ty větry s náma občas taky trochu zamávali (ne moje), ale jinak to bylo jako sedět na houpačce zavěšené někde nade mnou v mracích. Asi čtvrt hodiny jsem jen seděl vysmátej a kochal se, pak jsme pokecali s pilotem, který byl ze Srbska. Ten si nejdřív myslel, že mi je blbě, protože nic neříkám, tak jsem ho vyvedlo z omylu a řekl mu, že klidně může zkusit nějakou tu vývrtku. Přistání bylo celkem sešup, ale trefili jsme se mezi buvoly a krávy a všichni jsme to přežili :)

Dáváme si oběd a nadšeně probíráme dojmy. Toto  nám zvedlo náladu :) Zvažujeme co s načatým odpolednem a nemůžeme se rozhodnout.   Rádi bychom viděli ještě známou World Peace Pagoda, která je postavená na hřebeni a taky si půjčili motorku. Co to spojit? V první řadě si musíme jako správní motortkáři koupit šátky na hlavu, takže míříme do obchodu a z recese vybíráme ty dva úplně nejtrapnější, co tu mají. V půjčovně už na nás čeká naleštěný chopper, který jsme si den předem vyhlídli - rozkošný kousek Bajaj Avenger – taxa 30Kč na hodinu nebo 150 na den – směšné. Na benzínce tankujeme a jedeme směr Pagoda. Tuhle cestu si užil asi víc Peťa, tak vám to popíše :)

Petr: Už tu pár dní po motorkách koukám, je to tu ráj pro fandy všech typů (kromě rádoby „závodníků“ protože ty cesty na to nejsou). Ničím neobvyklým tu není vidět místního „horala“ frčet si na takových legendách jako Royal Enfield, Bullet, nebo Indian. Tyhle se tu dají i půjčit, nebo se rovnou přidat k nějaké organizované vyjížďce na pár dní.
U půjčovny kousek od hotelu stálo jen pár skůtrů, nějaké ty klasické Hero Hondy a jeden naleštěný chopper, takže volba byla jasná. S prázdnou nádrží vyrážme směr benzinka. Nákup je celkem jednoduchý, je tu jen stojan s benzinem, druhý s naftou. Litr benzinu je asi za 24Kč. Vyrážíme za město, kde je lokalita zajímavých míst a podle mapy i cesta  nahoru k pagodě. Náš „bajaja“ jak jsme mašinu pojmenovali jede slušně a pocit svobody se dostavuje brzy. Šátky na hlavách vlají, motorka bublá a my vysmátí, prostě vše jak má být. Tedy až do té doby než Lenka spatří odbočku z hlavní silnice k pagodě. Koukám na tu polňačku a zrovna moc se mi na ni s motorkou, která je spíše na hladké rovné silnice nechce. Ale nahoru jsou to skoro 3 kilometry, tak to aspoň zkusíme. Nejdřív je to jako polňačka u nás, po pár serpentinách se začíná zúžovat a přibývá kamenů. Stoupání takové, že není dobré se zastavovat. Asi v půlce cesty už mám opravdu plné ruce práce udržet motorku ve správným směru, nehledě na to, že metr od stopy opět číhá sráz dolů. Za jednou ze serpentin se pak vynoří úsek, na který si teda netroufám. Vypadá to spíš jako zával v kamenolomu. Lenka sesedá a já váhám, ale ne dlouho,protože jsme přece drsní motorkáři. Pouštím se do toho. S očima vytřeštěnýma hledám stopu mezi víc jak deseticentimetrovejma kamenama a celej spocenej to nakonec proletím, až se za mnou práší (viz foto). Pak už jsem měl motorku „v ruce“ a tak jsme bravurně dopluli jako frajeři na parkoviště, kde sedělo pár místních s teréníma motorkama a cítili jsme se jako drsňáci. Kdo někdy nezkusil „hill climbing“ na chopprovi, doporučuju, fakt dobrej adrenalin :-)

Od parkoviště se škrábeme asi dvacet minut k Pagodě. Je nádherná. Majestátně se tyčí na kopci, rozhled na všechny strany. Zouvám si boty a obcházím si ji dokola. Peťa čeká dole, už klasicky se mu nechce zouvat. Dělám pár fotek a začínáme sestupovat dolů, začíná se zatahovat. Cestou se ještě stavujem v občerstvení a už tradičně mě při dotazu na záchod posílají k někomu domů. Před záchodem sedí na verandě žena a z listu pojídá rukou rýži. Sepínám ruce a s „Namaste“ mizím na záchodě. Další záchod s luxusním výhledem v řadě :) přímo na hory. Lonely Planet by možná mohl zařadit edici top záchodů s nejlepším výhledem.

Za chvilku jsme zpátky u motorky a při dané kvalitě „silnice“ se netěšíme na cestu dolů. Při placení parkovného nám ale místní žena říká, že sem vede ještě jedna cesta, o moc lepší. Zkoušíme to a fakt. Pár metrů offroad ale pak nová asfaltka. Proč jen mi hned vytanula na mysl věta z filmu Klub sráčů: „Jsme to ale pěknej párek čuráků.“???

Další zastávka – Devil’s falls (=Ďáblovy vodopády). Není sice po monzunu, takže vody nic moc, ale i tak to stojí za to. Vody tu vymlela do skály zajímavé tvary. Děláme si procházku podél břehu a v naplaveném kamení hledáme černé šutry, v nichž jsou zkameněliny. Na stáncích se suvenýry je jich tu totiž plno. Nezadařilo se.

Přecházíme na druhou stranu silnice, kde by měly být nějaké jeskyně. Platíme vstup a už sestupujeme dolů hluboko do skály. Uprostřed skály je malý chrám, velmi posvátný, takže fotit se tu nesmí. Za ním jeskyně pokračuje a rozšiřuje se. Jsme ve velkém dómu, který je zakončený úzkou štěrbinou, sotva metr širokou, za to minimálně 20m vysokou. Na jejím konci je vidět další vodopád, což společně s pronikajícím sluncem propůjčuje tomuto místu mystickou atmosféru. Prohlídka tu končí. Po kamenech skáčeme ještě blíže k vodopádu, ale cestu nám odřízne podvodní jezírko.

Uvazujeme šátky a nasedáme na našeho motorového oře Bajaju. Silnice se trochu vyprázdnili, a tak to Peťa může chvílemi pěkně rozjet :) Přijíždíme za začínajícího deště, unavení, maximálně spokojení...