Indie - Varánasí
Den 45
Je poledne a vylézáme na nádraží v nejsvatějším městě Indie – Varánasí. 60 000 Indů/Hinduistů sem denodenně putuje, aby provedli rituální koupel v jednom z 80 ghatů na břehu posvátné řeky Ganga. (Jen malá vsuvka – ve 100ml vody z řeky Ganga se nachází 1,5mil nějakého druhu bakterií, pro koupání je maximální doporučená hranice 500 těchto bakterií). Krom těchto „koupacích ghátů“ se tady nacházejí ještě „spalovací gháty“, taktéž na břehu Gangy, kde probíhá spalovaní zesnulých.
Ubytováváme se v blízkosti největšího spalovacího ghatu Manikarnika. To je ovšem jediné, co před tím, než mě zchvátí cestovní průjmová viróza, stihneme. Následujících 24hod mám o zábavu postaráno. A Peťula, který se pro tyto dny stal hlavní nosičem kýblu na zvracení a zásobovačem tekutin, vlastně taky. Co bych teď dala za záchod s výhledem na Taj Mahal – aspoň bych tam měla nějaké rozptýlení.
Jediné, co k tomuto dni můžu ještě dodat je nový Murphyho zákon o zvracení: Pokud si myslíš, že už je venku všechno, čeká tě toho ještě minimálně třikrát tolik.
Den 46
Milá záchodová míso, tak už mě tu zase máš. Těch 10min jsem ti musela chybět, co? Doufám, že nebudeš to jediné, co z Varánasí uvidím... Víc jak o den dýl se tu totiž zdržet nemůžeme...
Peťa volá přítele na telefonu od zdravotní pojišťovny o radu. Prý máme jít do nemocnice, že nám takto nic říct nemůže. To asi ještě neviděl indickou nemocnici... Za cennou radu musím ale poděkovat majiteli hotelu – doporučil nám nějaký prášek (Electral), co se smíchává s vodou a pije a co se tu používá na podobné problémy. Na místní zkažené jídlo místní medicína a hned je mi líp. Odjezd jsme o den posunuli a tak doufám, že zítra už budu na tolik v pohodě, že si troufnu vzdálit se od středobodu vesmíru, kterým se mi stal záchod někam ven a vidět věci, kvůli kterým jsme sem přijeli...
Den 47
Tak se zadařllo! Je mi trochu líp a vyrážíme k Ganze. Vstupujeme sem z jednoho z malých koupacích ghatů a už zvrchu vidíme skupinku děcek dovádět ve vodě. Sestupujeme po schodech dolů k řece. O pár metrů dál kráva nebo koza potápěč (živý to rozhodně není). Jdeme po proudu dál. Střídají se pasáže, kde je relativně čisto a kde je relativně bordel a pasáže, kde je smrad, že by jeden pad, a kde je i celkem dýchatelno. Nedůvěřivě pozoruju vodu v Ganze – u břehu je plno ryb, které na hladině lapají po vzduchu (voda v Ganze je totiž bez kyslíku). Jak tady můžou přežít?
Po několika stech metrech hrozný smrad – pach pálených těl – jsme v prvním z „burning ghatu“. No tak to je fakt humáč! Zrovna probíhá kremace. U břehu stojí malá hranice postavená z naštípaného dříví, na ní tělo zabalené v tkanině a nahoře ještě pár polínek. Kolem je shromážděno několik lidí, patrně rodina. Hranice je v jednom ohni. A vedle už se chystá další... Sedím na lavici pár desítek metrů od nich a vyjeveně hypnotizuju, jak plameny požírají dřevo i látku a deformují tělo. Kdosi pod hranici něco přikládá, aby to lépe hořelo... Nemůžu říct, že by to bylo nechutný nebo naopak fascinující, spíš to šokuje natolik, že je člověk skoro v tranzu.
Stejně jako rodina, která to překvapivě brzo vzdala odcházíme kousek dál a pozorujeme kremaci více z dálky. Vítr fouká směrem k nám, a tak nám na kůži dosedají kousky popela. Zbytky spáleného těla ze sebe pořádně umýváme až večer ve sprše...
Pokračujeme dál po břehu. Míjíme stádečka koz a krávy pasoucí se u odpadkového koše. Děti i dospělí koupající se v řece dva metry od osmi krav, které se tu chladí přes poledne. Další pach, další spalovací ghat – tentokrát ten největší. Několik hořících hranic, žár, obřadní květiny, všude spousta zásob dřeva, lidí. Všechen popel se shrnuje do řeky, kde v tom o 10m dál perou hadry. A my si dali včera věci do prádelny...
Je mi nedobře. Nevím jestli z nedoléčené virózy, toho nechutného smradu nebo horka... Dost možná kombinací všeho. Míříme pryč, najít odvoz na hotel. Směrem pryč od Gangy se proplétáme úzkými uličkami, kde se tísníme spolu se všudypřítomnými kravami, motorkami a muži, kteří sem na nosítkách přináší mrtvoly ze všech stran než přichází vysvobození v podobě tuk-tuku.
Oba jsme utahaní, a tak si na hotelu dáváme zaslouženého šlofíka. Večer vyrážíme na nákup nějakých těch suvenýrů a potkáváme pár fajn lidí – balzám na duši. Něco vám, milí rodičové, pošleme, tak snad to dorazí v pořádku :)
Den 48
Včera jsme dostali tip od jedné turistky, že viděla několikrát kousek od hotelu v Ganze delfíny, a tak to jdem ještě před odjezdem skouknout. A fakt!!! Nekoukáme ještě ani minutu a už Peťa zahlídnul první ploutev. Nejsou bílí, jak jsem čekala, ale normálně šedí, skoro k nerozeznání od těch mořských. Tak to je neuvěřitelný!!! Začínám chápat, proč Ganze říkají posvátná řeka. Když dokážou v tomhle přežít sladkovodní delfíni, tak v tom musí být nějaké čáry!!!
Času není nazbyt a tak vyrážíme na autobus. Dneska už chceme nocovat v Nepálu :)
Fotogalerie zde.
