Izrael - Ejlat a okolí 

Den 1

Asi nikdy jsme ještě neměli tak blízko k tomu, abychom nakonec na zařízenou dovolenou nejeli... Necelé 4dny před odletem nám Samík omaroděl. replica watches

Pátek: Co nejdřív přes den vypadalo, jakože se blbě vyspal, se v noci zvrtlo na horečku skoro 39. Angína. Určitě. Jeden jejijch kamarád ze školky ji taky teď měl. No nic. Je třeba rychle jednat.

Sobota: V jednu ráno stepujeme na pohotovosti pro antibiotika... Celá noc pláče, chrchlání, smrkání. Celá sobota vysoké horečky... Nevzdáváme to, podpoříme léčbu vším možným a nakonec to snad dopadne. Doufám. V noci začíná pokašlávat Daneček. Tak to je v prdeli.

Neděle: I Daneček má horečku a mě už je taky šoufl. Samík pořád vysoké teploty. Pláče asi tak 100x za hodinu. Už to nedávám. V usměvavého poskakujícího střevlíka se vždy převtělí půl hodiny po Nurofenu. Jackyl a Hyde. Nevím, jestli má smysl vůbec balit, ale kdyby se stal zázrak a my se nějak dali do odjezdu jakžtakž do kupy, je už nejvyšší čas něco zabalit, abych se pak z toho nepo... Každopádně, teď se z toho asi po.... Nevím, kdy mám mezi tím "Mami, vysmrkat" a "mami, napít" balit

Pondělí: Teplota u obou kluků klesá pod 37,5. Tak teď jsem na vážkách, jestli fakt nejet... Bereme oba kluky k pediatričce, aby si je poslechla, jestli to nemají náhodou na průduškách. Čisté. Tak jo, tak teď ležet a ležet a kurýrovat se. Zítra letíme a bude to teda v tomhle stavu supernáročný. Je třeba nachystat ještě tak o milion věcí navíc než obvykle, aby kluci měli potřebný komfort a transport do Izraele zvládli i v tomto ne úplně doléčeném stavu bez újmy. Lítám jak fretka celý den a je mi z toho tak blbě, že bych sama nejradši nikam nejezdila. Slibný start dovolené, že?

Úterý: Vyzvednout rakouskou dálniční známku z druhé ruky, poslat poslední objednávky z mého e-shopu, všechno finálně dobalit a v 10hod ráno odjezd do Vídně. Ve 2 nám to letí. Mlha a chčije jako z konve. Naštěstí odlet je skoro načas. Čtyřhodinový let zvládají kluci levou zadní. Svačiny a pohádky prokládáme probiotikama, cucacíma bonbonama, nasivinem a ACC na kašel v pravidelných intervalech, takže ani já se vůbec nenudím :)

Konečně přistáváme v izraelském Ejlatu. Naše obava z dlouhého vstupního pohovoru s tisícem záudných otázek, která bývá v Izraeli obvykle praktikována, se naštěstí nenaplňuje. Rovněž se nám daří proklouznout bez důkladné kontroly zavazadel. Tady se ale naše štěstí vyčerpalo. Už hodinu a půl stepuje Peťa u okýnka autopujčovny a ne a ne dostat zamluvené auto. V autopujčovně jim vypadl internet a bez toho už dnes ani Pán Bůh nemůže fungovat, že? A tak čeká a čeká a fronta za ním roste a roste. Kluci běhají po letišti a posílají si po zemi šutr, co našli kdesi v květináči. Konečně se net rozjel a peťa se dostal na řadu. Mě už nebaví čekat v hale a tak se vydáváme s klukama a všemi zavazadly ven na vzduch. Pomalu ukrajujeme vzdálenost mezi letištěm a místem, kde si máme vyzvednout auto. Už jsme na místě asi půl hodiny a konečně přibíhá Péťa. 

Fasujeme auto. Jenže se muselo asi nějak scvrknout či co. Do tohodle rozhodně nenacpem všechny věci. Ten chuj na přepážce nás tam nechal nejen dvě hodiny čekat, ale ještě nám dal menší auto, než jsme měli rezervované. A to viděl, že máme sebou dvě malé nemocné děti. Jinak, doporučuji všem půjčení auta u Europcar :) 

Nic, sem se fakt nevlezem, Peťa běží zpátky na letiště, předbíhá frontu u Europcaru a hned spustí. Za dalších 20min je zpět s dalším papírem a fasujeme již o hodně přijatelnější velikost vozítka. Komu se smějem je skupinka čtyř Slováků, kteří dorazili po nás a s nimiž jsme se během dlouhého čekání ve frontě na auto na letišti měli spoustu času seznámit. Prý že máme pěkný mikrobus, ukazujíc na první nafasované auto velikosti šneka s úsměvem od ucha k uchu. Ten je přešel, když nafasovali úplně stejné, rovněž ne úplně plánovaně. A nám se úsměv zase vrátil :)

V 10večer konečně přijíždíme na ubytování. Nemáme co pít - voda z kohoutku je tu sice pitná, ovšem ne moc chutná... Peťa vyráží teda ještě do samošky, plný energie, že jo? My zatím převlékáme do pyžama, večeříme, čistíme zuby, dáváme léky, chystáme spaní. V 11 je Peťa zpět a konečně můžeme spát... Alespoň dva z nás - dva malí chrochtalové, kteří teď s plným nosem poctivě večer co večer řežou dřevo. Obrazy nad postelí se klepou, záclony vlní, ve vedlejším Jordánsku dost možná zaznamenali i slabé zemětřesení. My s Peťou civíme do stropu a přemýšlíme, jak se v tomto dá nějak vyspat. Přemýšlení nám krátí komár a hledání strojku na komáry do zásuvky a v jednu ráno pak budík, kdy má Samík dostat antibiotika. Ve dvě usínáme vyčerpáním, ovšem ne na dlouho. Pokud je něco horšího než přerušovaná soulož, pak to jisto-jistě musí být přerušovaný spánek. Ráno jsme KO. Klukům už je ale dobře. Poznáme to podle toho, že nás neposlouchají a dělají všude bordel. Tak jo. Tak teda huráááá na dovolenou. Asi umřu.

Den 2

Ejlat je jediné letovisko na krátkém izraelské pobřeží Rudého moře. Co mě na něm lákalo odedávna nejvíce je prý krásný korálový atol a potápění na totožné úrovni jako v Egyptě, tedy za mě světová špička. V koutku duše doufám, že voda v Rudém moři bude ještě i začátkem listopadu ke koupání. A ano je :)

Po nervově a únavově vypjatém ránu jsme se tedy vydali navštívit Coral Beach. Zakoupili jsme zde rovnou Orange Card - karta, která opravňuje ke vstupu do všech národních parků Izraele - 297NIS za všechny (děti byly zdarma, nevím, do kolika let věku, do 6 určitě). Cenově se nám to rozhodně vyplatí. A rovnou jsme ji použili pro vstup na Coral beach.

Našli jsme si místo ve stínu pod rákosovou pergolou, lavice a židlo zdama. Děti se hned ujali lopatek a písku a hledání mušliček a my na střídačku šnorchlovacích masek. Strávili jsme tu dokonalé ráno a pro velký úspěch dokonalé poledne i část odpoledne. Pak nám došlo jídlo.

Dávat 70Kč za pidipárek v rohlíku se nám nechtělo a tak jsme se odebrali na ubytování stvořit nějakou vlastní stravu k obědu.

Mohla bych tu vypsat spoustu superlativů o šnorchlování na Coral Beach, ale za vše hovoří myslím fotky. Korálový útes je zde chráněn po obvodu lanem, za které se nesmí... do moře k němu vedou dvě dlouhá mola se schůdky. Šnorchlovat se dá tedy po obvodu, nikoliv nad ním, což je super co se ochrany atolu týče. I díky tomu je korálový útes v perfektním stavu a podmořský život je zde tak bohatý a rozmanitý, jak jen může být. Klauni, kněžíci, ježíci, půlmetroví ostenci modří i krásně vybarvení ostenci arabští, klipky i pomci různých druhů. Perutýn byl, trubkotlamky úctyhodných velikostí byli. Prostě paráda. Pozorovat život na korálovém atolu mohli i kluci rovnou z mola a byli z toho také nadšení.

Po hodně pozdním obědě na hotelu si dáváme chvilku relax a jedeme se kouknout do centra Eilatu. K muzeu a eilatské fontáně, kolem níž je v rozprostřeno hejno umělých, asi dva metry velkých, soch korálových ryb. Samík si chce s každou udělat fotku a tak máme zábavu v mezičase, kdy se Peťa s Danečkem marně snaží sehnat jakousi parkovací kartu, bez níž se tu parkovat prostě nedá… Ještě není ani 5hodin a už je tma jak v pytli. Eilat celý krásně svítí. Hlavně monstrózní hotelové komplexy na pobřežní promenádě a také jakýsi výškový kolotoč. Krátkou procházku končíme u budovy Imaxu, jež má fotogenický tvar pyramidy.

Unaveni večeříme a nejsme již schopni se vyburcovat k jakékoliv aktivitě. Kluci koukají na tablet na pohádku, my se kocháme pěknými fotkami korálového útesu z dnešního rána :)

Den 3

Dnes bychom rádi navštívili Aravskou (někdo říká Negevskou) poušť asi půl hodiny jízdy za Eilatem a tamní národní park Timna.

Hned za Eilatem začíná pustina. Napravo ji na chvíli přerušují obří odsolovací rezervoáry vody (pitná voda se zde vyrábí odsolováním té mořské). Vedle obr kopec bílé soli. Vedlejší produkt :) A také občas uměle vysázené plantáže palmy olejné. Jinak jen skaliska a štěrk. O kousek dál se skaliska mění ve fotogenické hory roztodivných tvarů, převážně oranžové, ale i narůžovělé nebo načervenalé barvy. Utah nebo Grand Canyon v USA. Kouká se na to teda velmi pěkně.

V Timna parku zjišťujem, že na tenhle park naše Orange Card naplatí a budem muset přikoupit vstupné… to nás celkem naštvalo, snad to tak nebude i jinde… Aspoň jsme na tu naši kartu dostali 10procent slevu a Samíka jsme udali jako tříletého, tedy ještě zdarma. 49NIS/dospělý, 39NIS/dítě od 3let. Dostáváme krátkou instruktáž, kde se co v parku nachází, fasujeme mapu a jedem.

Jako první míříme k obrovskému skalnímu oknu jménem Arches – nahoru do něj se dá i vyšplhat po zapustěném železném žebříku, což hned s Danečkem s nadšením praktikujeme. Na druhé straně skalního okna se dá zase po žebříku sešplhat dolů do úzké soutěsky a odtud pokračovat ke starým dolům na měď. My se ale vracíme zpět, Samík ještě stále není úplně fit a tak na nás s Peťou čekají dole pod Arches. Dáváme střídačku, já se věnuji Samíkovi a Peťa s Danečkem se vydávají prozkoumat skalní vyhlídku hned vedle. Pár žebříků, další skalní okno, neuvěřitelně nádherné výhledy do Negevské pouště. Poté se již všichni vydáváme ke starým dolům na měď, které jsou tak 500m.

Doly zde založili Egypťané v roce 5500-4000let př. n.l. a jedná se tak o vůbec nejstarší doly na měď na světě vůbec. Většina má podobu studny vyhloubené do skály, ale našli jsme spleť chodeb vyhloubených buď ve stěně malého kaňonu nebo v podzemí – do těch jsou zbudovány i železné žebříky a můžete si je hezky prolézt/proplazit. Klukům to šlo velmi dobře a s nadšením lozili sem a tam jako krtci. I do děr a chodeb, kam jsme se už my nevešli. Nebo nechtěli vejít. Jako prasata jsme pak vylezly ven, ale úsměv a spokojenost na tváři kluků, to je prostě k nezapalacení.

Od Arches jsme autem pokračovali k místu zvaném Chariot – jde obrovskou skalní stěnu, jež zdobí starobylé rytiny. Ty již nejsou moc patrné a povětšinou těžko rozeznat, zda jde o rytinu nebo jen prasklinu v kameni. O 50m dál, ve skalní soutěsce je ale ještě jedno místo, kde jsou rytiny o poznání zachovalejší. Nejvíc nás tu zaujala reprodukce jedné rytiny s jakousi postavou… koukáme na to a říkáme si, co to asi je… Vysvětlující popisek „Rodící žena“ nás vysvobodil z marných úvah a ťukl do čela. Vždyť je to jasný jak facka, teď už to vidíme.

 

Další zastávkou je údolí v němž se nachází skalní útvar ve tvaru houby tzv. Mushroom Rock. Procházka pěkná, začínáme být unavení. Daneček asi ohluchl, protože nás vůbec neslyší/neposlouchá. Přesouváme se k mohutným kamenným blokům zvaným Šalamounovy sloupy. Nechávám rodinu koukat v autě na jednu pohádku a svačit a sama se vydávám k chrámu bohyně Hathor, jež má být u úpatí Šalamounových sloupů, ze zadní strany. Chrám je silné slovo. Na zemi jsou jen základy. Pár kamenů ve tvaru čtverce. Co je o poznání zajímavější je krátká skalní stezka vedoucí právě skrz Šalamounovy sloupy. Ja tam krásné skalní okno, skrz něj nádherný výhled. Za těch pár set metrů rozhodně stojí.

O pár desítek minut jsem zpět v autě a míříme k naší poslední zastávce v Parku Timna – k uměle vytvořené oáze. Tam je jezero, pár palem, restaurace a přístřešek, kde si za poplatek můžete do lahve nasypat různě barevné písky. To kluky samozřejmě zaujalo nejvíc a tak jsme je nechali si v barevných píscích trochu pohrát.

Celé tohle ranní a polední trajdání Aravskou pouští nás zmohlo víc, než bychom si přáli. Svou vinu na tom neslo i velké vedro, přes 30stupňů, na nebi ani jeden mráček. O jednu hrůzostrašnou Danečkovu scénu a půl hodiny v autě později jsme se ocitli zpět na hotelu, sfoukli opět pozdní oběd a nebyli schopni podniknout už nic dalšího… Však máme s Peťou už 5 nocí, kdy jsme se moc nevyspali, v řadě. Chvíli ležíme na posteli jak dvě mrtvoly a navečer, tj. v 16:30 se jdem vyvalit dolů k bazénu.

Daneček mi hned po první minutě oznamuje, že mu budu muset skočit do bazénu pro vojáčka, který mu tam spadl… Voda je jak led a při představě, že tam mám vlézt až po krk a ještě se teď potmě potápět, dostávám skoro zánět močového měchýře. Nakonec Peťa zachraňuje nejen můj močový měchýř, ale také sluch od další Danečkovy scény. Odkudsi vytahuje podběrák a vojáčka vítězoslavně loví.

Večeříme u bazénu a jdem brzy spát. Dnes máme ambici se konečně pořádně vyspat!!!

 

 

Zpět